Byla jsem rozvedená, bez peněz a v paneláku, kam jsem se se synem přistěhovala, jsem neznala živou duši. Blížily se Vánoce.

Už je to dávno. Byla jsem tehdy na syna sama, byl malý, ještě ani nechodil do školy. S vypětím posledních sil jsem zvládla stěhování do panelákové garsonky, pak už jsem se cítila tak slabá, jako bych byla z papíru. Rozvod a změna bydliště mě úplně vyčerpaly. Blížily se nejkrásnější svátky v roce.

Neměla jsem v bytě ani stůl, na nějž bych položila sváteční večeři. Byla tam jen kuchyňská linka a naštěstí jsem dokázala sehnat i postel pro syna, to bylo všechno.

Žili jsme mezi krabicemi a já každý večer potají brečela na zemi ve spacáku a hlavou se mi honily znepokojivé otázky.

Co bude dál? Nemám práci, nemám ani floka, jsem rozvedená, sama a úplně na dně. Hlavně žádné plány do budoucna, rozhodla jsem se. Pro takové trosky jako jsem já je nejlepší žít ze dne na den. A z tranzistorového rádia mi k tomu vyhrávaly koledy.

Bez peněz

V paneláku jsem neznala živou duši. Ke všem těm jménům na zvoncích jsem si nedokázala přiřadit tváře, sousedy jsem spatřila párkrát. Vyrostla jsem na vesnici, kde znal každý každého. Tady jsem cítila jen chlad a prázdnotu.

Venku se roztahoval mráz, ojíněné větve stromů se ztrácely v mlze, bylo vidět sotva na pár kroků. Aspoň si nikdo nevšiml, že mi tečou slzy. Pospíchali jsme s Tomáškem domů po potupné příhodě, kdy mi v samoobsluze nestačily peníze na nákup.

Něco jsem musela vracet, pokladní se tvářila jako vrah a lidi za mnou nadávali, že na tohle nemají čas. Někdo volal: „Bez peněz do samoobsluhy nelez!“ Naštěstí jsem se rozbrečela až venku.

Asi anděl

Štědrý den mě zastihl v holé garsonce. Alespoň jsem ozdobila pár smrkových větviček a zapálila kominíčka. Dopoledne bylo v obchodech ještě otevřeno, ale ne pro mě. Když jsem vyběhla z bytu, abych odnesla odpadky dolů do popelnice, vytřeštila jsem oči.

Někdo, asi anděl, mi položil na rohožku nákupní tašku obsahující několik kousků kapra, bramborový salát, krabičku vánočního cukroví, sušené fíky, lahev vína a veliké policejní auto – míněné zřejmě jako dárek pro Tomáše.

Vlastně to byl nakonec ten nejkrásnější Štědrý den.

Tajemného dobrodince jsem odhalila až v novém roce. Byla to starší paní z přízemí, potkala jsem ji a všimla si její nákupní tašky, byla stejná jako ta z rohožky. Vysvětlila, že mě viděla v sámošce, kde jsem neměla na zaplacení.

„Hlavně mi, děvenko, neděkuj,“ řekla. „Udělej něco jiného. Až uvidíš někoho v nouzi, pomoz mu. Pošli dobro dál – a ono se ti třeba někdy, až to budeš nejvíc potřebovat, vrátí.“

Marie (55), Třebíč