Nám nic nechybí

Total
5
Shares

Máme jeden druhého, co si přát víc. Nikdy jsem nepotřebovala žádnou senzaci, stačil mi poklidný a pohodový život.

Musím se smát, když se sem tam podívám na televizi a vidím tam ty bláznivé reality show či dramatem napěchované seriály. Romantická zápletka muže a ženy musí za každou cenu způsobit senzaci, jinak zřejmě nemá šanci v dnešním světě obstát.

Pokud bych chtěla natočit film o mně a mém manželovi, byla by to dnes nejspíš pro běžného diváka nepředstavitelná nuda. Pro mě má však náš vztah v srdci i vzpomínkách nezaměnitelné místo.

Ani si mě nevšiml

Františka jsem poznala, když mi bylo patnáct let. Můj starší bratr byl velkým nadšencem do všeho, co mělo kola a motor. Ve stodole opravoval motorky a sjížděli se k nám proto se svými stroji kluci z celého okolí.

Jako mladá zvědavá holka jsem vždycky strašně „nenápadně“ chodila okolo a dělalo mi radost, když pánové alespoň na pár vteřin vzhlédli od motorek a podívali se za mnou. Všichni, až na toho jediného, který se mi líbil. František byl vždy tak zažraný do své motorky, že ani nezvedl hlavu.

Tak moc mě to rozčilovalo a přála jsem si, aby si mě alespoň jednou všiml. A mé přání se mi splnilo.Tehdy ještě k nám do vsi nezajížděl autobus, a já proto při cestě ze školy musela domů chodit ještě tři kilometry pěšky.

Jako právě toho dne. Byl studený podzimní podvečer, už se šeřilo a od řeky šla mlha hustá jako mléko. Už jsem si přála sedět doma u kamen, když v tom jsem za sebou uslyšela známý zvuk motorky.

Svezu tě

To je určitě bratr, pomyslela jsem si a těšila se na to, jak mě sveze domů. Motorkář ale jen prosvištěl kolem a uháněl dál. Nešťastně jsem pokračovala v cestě, po pár vteřinách jsem si ale všimla, že se ke mně ten kluk na motorce vrací.

Zastavil těsně přede mnou, sundal helmu a já jsem najednou koukala do těch jeho hlubokých očí. Byl to František. „Promiň, já jsem tě nepoznal. Svezu tě domů,“ řekl mi a pokynul, abych si nasedla. Byla jsem štěstím bez sebe. Doma mě ale jen vysadil a odjel pryč.

Zklamaně jsem za ním koukala, doufala jsem, že alespoň prohodí pár slov. Druhý den mě ale čekalo překvapení. Zazvonil domovní zvonek a před brankou stál on. „Brácha není doma,“ řekla jsem mu a on mi odpověděl tak, jak jsem si vždycky přála,

„Já jsem ale přijel za tebou.“ A o té doby jsme spolu, máme jeden druhého, nic nám nechybí. A já jsem nesmírně vděčná, že můj život nikdy nebyl senzací, ale jen krásnou projížďkou po boku toho mého, dnes už bývalého motorkáře, milovaného Františka.

Marie (61), Kolínsko

Také se vám může líbit