Sestra zemřela při autonehodě, později odešla i maminka. Mým přítelem byl voříšek Maty. Když ten skonal, přišla jsem si strašně osamělá.

Moje první setkání se smrtí přišlo v době, kdy mi náhle zemřela starší sestra. Bylo mi třicet let. Smrt se mě pak znovu dotkla o šest let později, když mi zemřela maminka. Poslední velkou ztrátou v mém životě byl skon věrného psa Matyho. Možná právě tyto události mě svedly na podivnou cestu.

Je smrt konec?

Několik let jsem pracovala v pohřebním ústavu. Byla jsem součástí obřadů, kdy se lidé loučí se svými milovanými. Smrt jsem začala vnímat jinak. Naučila jsem se ji brát jako součást života. Někdy jsem měla dokonce pocit, jako by se ve mně otevřela jakási brána pro

zemřelé.

Věrný přítel

Po smrti sestry a matky jsem dlouho žila jen s Matym. I ten ale stárnul. Přesto ke mně navzdory bolesti a stáří každý večer přišel, položil mi hlavu do klína a nechal se podrbat. Pak vyčkal na moje obvyklé: „Jdi spát.“ Tak to šlo několik let. Na zvuk klapajících drápků o podlahu si vzpomínám velmi živě.

Matrace se prohnula

Za nějaký čas po jeho smrti se stalo něco podivného. Šla jsem si kolem jedenácté lehnout, když vtom jsem uslyšela pravidelné praskání starých parket. Znělo to jako kroky přicházejícího psa.

Otočila jsem se na posteli, a pak jsem ucítila, jak se něco položilo na místo vedle mě.

Matrace se pohnula, jako by si tam Maty lehl. I když jsem věděla, že je Maty mrtvý a nemůže tu být, cítila jsem ho. Nahlas jsem řekla: „Jdi spát.“ Pohyb matrace ustal. Tupě jsem se usmála do stropu. „Jsi tady, cítím tě,“ pronesla jsem.

Nejsem sama

Tento zážitek se opakoval každý večer. Najednou jsem neměla pocit, že jsem sama. O pár týdnů později jsem se pustila do malování obýváku. Když jsem měla hotovo, jen jsem stála a pyšně si stěny prohlížela. Vyrušilo mě ženské „hmm“. Takové, když vám chce někdo složit uznání.

V hlavě mi probleskla myšlenka – že by mamka? Ani jsem to nevyslovila nahlas, když zničehonic spadla dečka, která už týdny ležela na topení. Jako kdyby mi chtěla dát najevo, že mě slyší.

Chtěla jsem si to ještě ověřit, tak jsem k večeru zapálila několik svíček a pokusila jsem se ducha své matky vyvolat.

Smrt není konec

Požádala jsem maminku, aby zhasla tři z šesti svíček. Chvíli se nic nedělo. Když už jsem to chtěla vzdát, svíčky zhasly. Najednou jsem nevěděla, co dál. Seděla jsem v kruhu svíček, když tu se šeptem ozvalo: „Nemusíš mě vyvolávat.

Jsem s tebou od chvíle, co jsem zemřela. Já i Maty.“

Rychle jsem si stoupla a snažila se rozluštit, odkud hlas přichází. V rohu místnosti jsem zahlédla tmavý stín, který se záhy vytratil. Ovšem mně to stačilo k tomu, abych věděla, že duchové vážně existují.

Lucka B. (47), Karviná