Vídala jsem ji alespoň jednou týdně, když jsem u ní nakupovala čerstvou zeleninu. Z usměvavé paní se mi před očima měnila v trosku. Její smutné oči mi nedaly spát!
Byla to taková milá a usměvavá paní, vždy ochotná. Na tržiště jezdila prodávat, co sama vypěstovala. Bydlela na vesnici za městem a měla malé hospodářství po rodičích. Chodila jsem na trh speciálně kvůli její čerstvé zelenině. Měla jsem záruku, že tu zeleninu nenakoupila někde ve velkoskladu!“
Vždy jsme si poklábosily
„Zdalipak by se u vás dal sehnat tuřín?“ ptala jsem se jí a ona mi se smíchem odpovídala: „Už ho budu sklízet, vyčkejte do příštího týdne, je jako máslíčko.“ A opravdu. O týden později už na mě čekal. Vytoužený tuřín, zelenina mého dětství! Nezůstalo ale jen u zeleniny.
Ona se mě vždycky vyptala na vnoučata a já zas na její dvě dcery. Obě jí dělaly radost. Pomáhaly jí s pracemi kolem hospodářství, a ta jedna dokonce studovala na zemědělské škole. Druhá končila základku a zajímaly ji kytky.
„Už šetřím na skleník! Moje Anička prý bude pěstovat nějaké cizokrajné kytky, které se zatím u nás vůbec nedají sehnat, tak jsem zvědavá!“ chlubila se. Radost o to větší, že se mi moje Jarmila, jak se ta paní jmenovala, zdála v poslední době nějaká posmutnělá. Jakoby zvadlá, jak se říká.
Chřadla mi před očima
Přičítala jsem to únavě. „Paní Jarmilko, nezlobte se, že se ptám, ale není vám něco? Nemohu vám s něčím pomoct?“ vyptávala jsem se opatrně, ale ona jen tak rezignovaně pokrčila rameny. Odbyla mě, že se mi něco zdá, že vypadá pořád stejně a nic jí není! O týden později mi připadala v ještě horším stavu než minule.
Byla uražená
Znovu jsem se jí zeptala, zda jí něco neschází, ale vzbudila jsem jen rozhořčení. „Nic mi není! Co pořád máte?“ zeptala se napůl uraženě. Nemohla jsem na paní Jarmilku přestat myslet. Určitě ji něco trápí! „Třeba potřebuje peníze, mohla bych jí půjčit.
Možná se jen stydí a nechce nikoho svými problémy zatěžovat,“ myslela jsem si a rozhodla se trochu zapátrat.
Pátral i můj muž
Znala jsem od vidění jinou paní z vesnice, kde Jarmila bydlela, ale nic nevěděla. Postěžovala jsem si manželovi. K mému překvapení mě pozorně vyslechnul a nabídl pomoc! Byla jsem z toho úplně konsternovaná a hned mu za odměnu slíbila kachýnku.
Už dlouho ji na mně loudil, ale já byla kvůli jeho zvýšenému cholesterolu neoblomná.
Ochotně se nabídl, že se poptá v místní hospodě. Měl v té vesnici kamaráda, a tak se s ním prý nenápadně domluví, že přijede na pivko! Podmínkou byla ta kachýnka a také odvoz zpět, aby nemusel zůstat jen u toho jednoho.
Souhlasila jsem a netrpělivě čekala, co ten můj amatérský detektiv zjistí. A zjistil!
Možná ji i bil
„Ta tvoje Jarmila si po letech našla chlapa. Nastěhovala si ho k sobě, jenže ji asi bije, či co!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. A ona si to nechá líbit? S tím musíme něco udělat!“ apelovala jsem na manžela, ale ten jen pokrčil rameny: „A co asi. Je to její věc.
A taky, nemusí to být pravda! Třeba jí ve vesnici závidějí chlapa a vymýšlejí si…“
Měl pravdu, ostatně jako skoro vždycky. Ale vzdát jsem to nechtěla. Hned druhý den jsem tam jela. Jen tak. Zjistila jsem, který domek je její. Zmocnily se mě obavy. Co když mě potká? Co řeknu? Cítila jsem se trapně a po chvilce nasedla do auta a odjela. Takhle to nepůjde!
Dostala jsem nápad
Trvalo pár dní, než mě napadlo něco, co bylo jednoduché a prosté. Vydala jsem se za její starší dcerou! Zemědělská škola sídlila dost daleko. Trvalo dlouho, než jsem si získala její důvěru a přesvědčila ji, aby mi něco řekla. Nejlépe pravdu!
„No víte, já nevím, zda mohu…“ váhala hezká dlouhovlasá dívka, ne nepodobná mamince. Byla velmi skromně oblečená, ale moc příjemně voněla po nějakých bylinkách.
Její dcera se mi svěřila
Neubránila jsem se zvědavosti. A můj dotaz na tu vůni byl tím, co prolomilo ledy mezi námi. Mile se usmála a hned začala zaníceně líčit, že si sama zkouší vyrábět různé bylinkové kapičky na zdravotní neduhy. A z těch posledních nečekaně vznikl parfém!
Začala se smát. Prý k velkým objevům dochází vždycky náhodně! Pozvala jsem ji na dortík a dozvěděla se, že drby nelhaly.
Vůbec jsem se ho nebála
Maminku její přítel opravdu mlátí! Hned od dcery jsem jela autem za Jarmilou. Zazvonila jsem a místo Jarmily vyběhl ten hrubián. Oblečený byl jen v takových těch teplákových trenýrkách a nátělníku. Svaly měl jako Rambo!
Byla jsem tak naštvaná, že jsem se ho nelekla. Když na mě zakřičel, co chci, řekla jsem mu to: „Koukejte se odstěhovat, nebo vás udám! Ať už se vás Jarmila zastává, jak chce. Mám jiné svědky!“
Byla to drzost i zoufalství zároveň, ale zafungovalo to. On se opravdu odstěhoval. Později jsem se dozvěděla, že ne ze strachu ze mě. Byl v podmínce a nechtěl riskovat vězení! Jarmila se mnou skoro půl roku nemluvila. Byla uražená. Ale potom jsme se smířily. Jezdím jí pomáhat na pole!
Eva R. (54), Olomouc
