Zatímco se naši vrstevníci jen občas potěší s vnoučaty, my jedeme na plný úvazek. A aby se nám žíly nezkrátily, máme psí útulek a dvě babičky.
Všechno začalo úplně nevinně a naprosto banálně. Rozvodem naší dcery! Samozřejmě že to bylo nemilé, ale protože to ta naše holka nebrala jako nějakou tragédii, snažili jsme se i my s tátou, moc nad tím nehořekovat.
Vzali jsme to jen jako nemilou událost, která se bohužel stává. Dcera s manželem už stejně delší dobu nežila, a tak se něco takového dalo dříve či později očekávat. Ani dvě malé děti nezabránily tomu jejímu, aby souběžně nezaložil novou rodinu. Podle toho vypadlo výživné, které mu určil soud.
Bylo toho na nás moc
Naše jediná dcera byla vždycky taková idealistická blouznivka. Musela zachránit kaž-
dého tvora, který to podle ní potřeboval. A tak si ke dvěma malým kloučkům zřídila malý psí útulek. Chvíli zvládala vše stejně dobře jako před rozvodem, ale potom se zhroutila. „Je to totálním kolaps organismu. Musí do léčebny,“ řekla taktně lékařka a myslela psychiatrii.
„Vaše dcera v sobě dlouho veškeré emoce a splíny potlačovala. Kdyby se uměla vyplakat nebo si zanadávat, nemusela by dopadnout tak špatně!“ Po dobu její hospitalizace připadly veškeré její povinnosti nám. Manželovi a mně. „Myslíš, že to zvládneme?“ zeptal se skepticky manžel.
Bonboniéra zabrala
Ani já humorem nehýřila. Děti bych obstarala, ale s tím zvěřincem jsem si opravdu nevěděla rady! Po pár dnech jsme byli úplně vyčerpaní. K tomu jsme se museli postarat o naše staré maminky. Oběma bylo přes devadesát a každá bydlela na jiném konci města. Naše babičky jsme jen tak nemohli někam strčit.
Byly naše a obě jsme je milovali! „Pojď, sedneme si v klidu a něco vymyslíme. Takhle už to dál nejde,“ navrhla jsem manželovi a on kývl, že mi to samé zrovna chtěl nabídnout. Mlčky odběhl někam do předsíně a vrátil se s velikánkou bonboniérou. Višně v čokoládě, moje oblíbené!
To byla silná káva
Asi ve dvě v noci jsme konečně vymysleli plán přežití. Babičky sestěhujeme a ušetříme čas i námahu. Útulek zachováme, ale pár zvířátek přece jen nenápadně rozdáme. Nebylo to snadné, ale tak těžké také ne.
Bábrlinky byly dokonce nadšené a vzájemně si pomáhaly. Vlastně nejhůř nesla naše rozhodnutí zvířátka, a tak jsme naše pokusy o rozdávání po pár týdnech vzdali. Až jednoho dne mě úplně vykolejil starší vnuk.
„Babi, dneska na nás čekal před školou táta! Prý si nás vezme do vlastní péče. Nevíš, co to znamená?“ ptal se Ondra a jeho mladší bratr jen zakroutil hlavou: „Prosím tě, to ví každý! Budeme bydlet u něho a babičku s dědou už neuvidíme!“ Úplně jsem zkoprněla.
Bylo to na infarkt
To nebyly hezké novinky! Manžel dostal málem infarkt. To dají kluky tátovi, který na ně platí jen pár stovek nebo rovnou nic? „Já už se z těch problémů zblázním!“ přiznal manžel a vypil asi pátý hrnek kávy.
„Aby se mu tak něco stalo,“ pomyslela jsem si při pohledu na manžela, a zrovna v tom okamžiku zazvonil zvonek. Na návštěvu přišla sociální pracovnice kvůli žádosti o svěření dětí do otcovy péče! Tak teď už jsem byla na infarkt i já.
Než jsem se stačila nadechnout, uklidnila mě: „Nebojte, otec děti nedostane. Dlouho na ně neplatil a hrozí mu vězení. Za nějaké krádeže!“ Nikdy bych nevěřila, jaké štěstí se mě zmocní, když se dozvím, že bývalý zeť je zloděj! A tak zůstalo vše při starém. Už skoro rok jsme rodiči na plný úvazek.
Vše se uklidnilo
Dceřin stav se den ode dne zlepšuje, i když velmi pomalu. Babičky jsou spokojené a útulek si na sebe vydělává. Vlastně jsme z něho udělali takovou psí zoologickou zahradu. Na pejsky se chodí dívat děti z nedaleké mateřské školky.
Pokaždé poznají, že některý už našel svoji rodinu. Kluci navíc s pomocí školky i školy vybírají na útulek peníze. A my? Nemáme čas stárnout. Jsme zaměstnaní od rána do večera, ale alespoň se nenudíme! Těšíme se ale moc, až se dcera vrátí.
Božena T. (64), Kolín
