Obyčejná odpolední procházka lesem spojená se sbíráním hub se během okamžiku změnila v boj o holý život.
S mým přítelem Radkem jsme se kdysi vydali k bývalému vojenskému objektu. Říkalo se o něm, že ho stále hlídají duše zemřelých vojáků. Jakmile prý někdo vstoupí do lesa, kde bunkr stojí, oslepne a už z něj nevyjde živý. Já jsem těmto báchorkám nevěřila a smála jsem se jim. Ovšem ne dlouho.
Zajímavé místo pro výlet
S Radkem jsem se seznámila krátce po dokončení vysoké školy. Od začátku našeho vztahu nás spojoval jeden velký koníček, a to houbaření. Jakmile začne sezóna, sedneme do auta a objíždíme lesy. Před zhruba patnácti lety Radek objevil zajímavé místo v lese nedaleko chatky jeho prarodičů. Jednalo se o bývalou vojenskou oblast, kam byl kdysi zakázán vstup.
Přemohla mě zvědavost
V tu chvíli se ve mně probudil dobrodružný duch a požádala jsem proto Radka, abychom se na ono místo společně vydali. Jemu se ale příliš nechtělo. Snažil se z toho vykroutit. Já se ale nedala. „Tak ty mi řekneš o nějakém zajímavém místě, a pak mě tam nechceš vzít?“ udeřila jsem na něj a naoko jsem fňukala. Tak dlouho jsem do něj šila, až nakonec svolil, že tam pojedeme.
Strašidelná báchorka
Než jsme vyrazili, tak mi Radek prozradil, co se o místu říká. Stejně jako jeho otec a strýc, tak i Radek je myslivec a lesy v širém okolí má dobře zmapované. O oblasti, do níž jsme se chystali, si stihl něco málo zjistit. „Měla bys vědět, co se o ní říká,“ začal.
„V tom lese se potulují duše vojáků, kteří to tam hlídali a přišli o život. Prý to tam střeží dodnes. Jakmile tam někdo vstoupí, například houbař, tak ho oslepí. Ten člověk už nikdy nenajde cestu ven,“ upozornil mě.
„Mají strach, že jim vysbíráme všechny houby?“ zesměšňovala jsem přítelův výklad. „Tak jedeme? Už se nemůžu dočkat!“ pobídla jsem ho. Z Radkovy tváře bylo vidět, že těm povídačkám nejspíš věří, ale nakonec jsme přece jen nasedli do auta a vyrazili jsme.
Nic mě neodradilo
V autě se mě ještě Radek snažil přemluvit, abychom jeli jinam. Já už ale byla pevně rozhodnutá. „Já tě k tomu místu zavedu, ale houby sbírat nebudu. Je to vážně ponuré a podivné místo. Já těm povídačkám totiž věřím,“ přiznal mi. Tím mě docela překvapil, protože do té doby na nadpřirozené věci nikdy nebyl.
Ponuré a děsivé místo
Auto jsme zaparkovali na kraji smrkového lesa. Vystoupili jsme a vydali jsme se po úzké klikaté lesní pěšině. Docela dlouho jsme šli pěšky. Začaly mě bolet nohy a celkově se mi tam přestávalo líbit. Musela jsem si přiznat, že ten hluboký temný les a ten zdevastovaný vojenský objekt mě začínaly děsit.
A aby toho nebylo málo, zmocnil se mě navíc pocit, že nás někdo sleduje. Najednou jsem rozuměla tomu, proč místní do lesa nechodí. Litovala jsem, že jsem Radka tak přemlouvala. Nejraději bych se vrátila k autu, ale to jsem mu nemohla přiznat.
Cítila jsem úzkost a hrozbu
Místo bylo nabité neuvěřitelně negativní energií. Ovšem, co se týkalo hub, byl to úplný ráj. Byly doslova na každém kroku. Během chvíle jsem měla plný košík. Měla jsem z toho radost a už jsem plánovala, jak z nich udělám smaženici, řízky nebo polévku.
Jenže pak se mi udělalo zničehonic nevolno. Myslím, že za to mohly hlavně nervy. Přepadla mě úzkost a měla jsem sevřené hrdlo. Cítila jsem, že se stane něco strašného.
Kouřový mrak se přibližoval
Přecházeli jsme úzkou lesní cestu, když tu jsme náhle spatřili, jak se k nám blíží jakýsi kouřový mrak. „Hele, lesníci asi něco pálí,“ mínil Radek. Mě ale popadla panika. „Chci okamžitě pryč! Já se hrozně bojím!“ zaječela jsem a utíkala pryč. Radek na mě volal, abych počkala. „Vždyť je to jen kouř,“ slyšela jsem ho někde v dálce. To už jsem ale naplno běžela směrem, kde jsem tušila, že stojí naše auto.
Ozval se výstřel!
Kouř postupoval velmi rychle. Radka úplně minul a mířil ke mně. Pak jsem špatně došlápla a upadla. Kotníkem mi projela bodavá bolest. Kouř mě zcela zahalil. Vzápětí jsem zaslechla výstřel. Vykřikla jsem hrůzou a zavřela oči. Připravovala jsem se na nejhorší…
Nic jsem neviděla
Když se nic nestalo, otevřela jsem po chvíli oči. Nic jsem ale neviděla! „Lindo, jsi v pořádku?“ zaslechla jsem přítele. Děsilo mě, že nic nevidím. Řekla jsem Radkovi, aby všechny ty houby vysypal na zem. Nevěděl proč, ale poslechl mě.
Během pár vteřin jsem zase začala vidět. Mrak se vzápětí rozplynul. Vzali jsme nohy na ramena a doběhli k autu. Jsem si jistá, že to měly na svědomí duše těch zemřelých vojáků. Od té doby se už žádným dávným místním historkám nevysmívám.
Linda H. (45), jižní Čechy
