Při cestě na Slovensko jsem se ubytovala v jednom penzionu. V noci jsem tam viděla malého chlapce. Byl to jenom sen?

Nikdy jsem vyloženě nevyvracela posmrtný život nebo duchy. Vždy jsem věřila v nějakou vyšší moc, ale detailně jsem se o to nikdy nezajímala. Až jednoho dne jsem si sama na vlastní kůži zkusila, jaké to je, spatřit přízrak.

Cesta za rodinou

Část své rodiny mám na Slovensku. Párkrát do roka za nimi jezdím na víkend. Když jsem tam jela naposledy, rozhodla jsem se, že pojedu autem. Při cestě mě ale potkala silná bouřka.

I když se považuji za vyježděného řidiče, rozhodla jsem se, že si v nejbližším městě najdu hotel nebo penzion. Měla jsem štěstí, našla jsem na okraji města starší penzion.

Vzbudila mě bouřka

Bylo to správné rozhodnutí, protože sotva jsem vešla do pokoje, nepřála jsem si nic jiného než spát. Dala jsem si teplou sprchu a ulehla. Usnula jsem okamžitě. Bouřka se zdála být pryč, ale ani tak jsem svého rozhodnutí nelitovala.

Někdy kolem půlnoci jsem se vzbudila. Bouřka se vrátila, a to v plné síle. Hromy a blesky lítaly kolem, šel z toho strach. Lomcovalo to okny. Musela jsem vstát z postele a jít okno zavřít.

Chlapec na ulici

Když jsem k oknu došla, vyjekla jsem. Na ulici stál malý chlapec. Celý promočený a vystrašený. Rychle jsem otevřela okno dokořán. Vystrčila jsem hlavu z okna, ale nikdo už tam nestál. Já snad blouzním, říkala jsem si.

Vím, co jsem viděla, ale přiznala jsem si, že jsem přetažená a rozespalá. Okno jsem zavřela a zatáhla závěs.

Blouznila jsem?

Nebylo zcela jednoduché znovu usnout, bouřka byla silná a dost hlasitá. Sotva jsem měla pocit, že spím, byla jsem zase vzhůru. Sedla jsem si na postel a přímo naproti mně stál znovu ten malý chlapec. Upřeně se na mě díval. Vyjekla jsem.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se zmateně. Ticho. Sáhla jsem na noční stolek, abych si rozsvítila lampičku.

Jakmile pokoj zalilo světlo, chlapec byl zase pryč. To jsem se už dočista zbláznila? Nevydržela jsem to a šla jsem říct na recepci, že se zde potuluje malý kluk. Na recepci ale nikdo nebyl.

Vrátila jsem se tedy do pokoje, vzala jsem si prášek na spaní a těšila jsem se, až odjedu.

Našla jsem vysvětlení

Ráno jsem byla snad ještě unavenější než večer. Jako kdybych vůbec nespala. Neměla jsem v plánu se do penzionu někdy vracet, tak už jsem to s nikým neřešila.

Přesto mi to nedalo, a když jsem přijela domů, zjišťovala jsem si informace o místě, kde jsem strávila noc. Zjistila jsem, že kdysi patřil penzion jedné rodině.

Manželé měli malého syna. Při jedné silné bouřce do něj uhodil na zahradě blesk a chlapec zemřel. Koluje legenda, že při podobně silné bouřce se na místo, kde se to stalo, vrací duše zemřelého chlapce. Nejspíš jsem tu noc spatřila jeho ducha.

Kristýna L. (51), Liberec