Celý život jsem měla štěstí

Total
1
Shares

Pověrčivost, která věští neštěstí, se mě nikdy netýkala. V životě mi vycházelo vše. Ovšem jeden pátek třináctého překonal vše, co jsem kdy v životě zažila.

Toho dne bylo opravdu ošklivé počasí. Jako kdyby se za okny čerti ženili! Hlava mě bolela jako střep, a tak jsem se, zcela proti svým zvyklostem, rozhodla spolknout tabletku proti bolesti. Měla jsem ji až v horní skříňce kuchyňské linky. Postavila jsem se na židli a šmátrala vysoko nad hlavou. Pilulku jsem našla, ale hned vzápětí jsem spadla přímo na nos!

Ráno nezačalo dobře

„To máš za to,“ mrmlala jsem si naštvaně, tlačila dlaní na bouli a belhala se připravit snídani pro sebe a manžela. „Evičko, pojď sem, nemohu se hýbat!“ volal a já zrychlila krok, jak jen to šlo. Přeležel si v noci krk a jakýkoli pohyb mu vháněl slzy do očí. Z rádia se ozval příjemný hlas s upozorněním, že je pátek třináctého. „Ještě vy nás strašte!“ vykřikla jsem rozhořčeně a polila si ruku vařící vodou.

Co bude dál?

Měla jsem toho právě dost! Tolik nepříjemností, a to den skoro ještě nezačal! Nikdy jsem tolik nepříjemností najednou nezažila. Vlastně všechny nepříjemnosti se mi vždycky vyhýbaly. Až do onoho rána jsem byla jednoznačně dítě štěstěny. Hodná a milá dcera, milující manžel, hezká práce a ženská jsem prý byla také „k nakousnutí“. Co jsem si mohla víc od života přát!

Sousedka chce peníze

Když se u dveří nečekaně rozezněl zvonek, napadlo mě, že to určitě nevěstí nic dobrého. Kdo může o sedmé ráno takhle vyzvánět? Byla to sousedka, potřebovala půjčit, jako ostatně už poněkolikáté, nějaké peníze. Opět nevyšla! Už jsem si několikrát umínila, že jí nic nedám, ale neměla jsem sílu ji v tak časnou hodinu odmítnout.

A to i přesto, že jsem nepočítala s jejich vrácením. Vyndala jsem vztekle z peněženky dvě stovky a mlčky jí je podala. Ani nepoděkovala, nezdvořačka jedna! S výjimečně špatnou náladou jsem se vydala vstříc pracovnímu procesu. Čerstvý vzduch mě trochu uklidnil.

Nehody neměly konce

Počasí se konečně umoudřilo a já si vychutnávala pohodu vlahého rána. „Vida, přece jen to nebude v ten smolný pátek tak strašné,“ pomyslela jsem si těsně před tím, než jsem uklouzla a upadla do velké kaluže. Jenom na koleno, ale o to bylo vše ještě horší. Jednu nohu vyvrtnutou a na druhé to rozbité koleno. Co dělat?

I dcera měla smolný den

Usedla jsem na lavičku a hledala v kabelce papírové kapesníky. Ještě jsem je ani nevytáhla, když se ozval telefon. „Mami, měla jsem malou nehodu, nelekej se, ale za chvíli mě odvezou na sál. Naše dvojčata se narodí předčasně!“ líčila mi vyplašeně dcera. Byla v sedmém měsíci a čekala rovnou dvojitou radostnou událost.

Krve by se ve mně nedořezal. I tak byla miminka malá. A teď se narodí o dva měsíce dřív! Zavolala jsem manželovi. Bolest nebolest, musí mě odvézt za dcerou! Do porodnice jsme dorazili jako dva váleční invalidé. On krk omotaný šálou a obličej brunátný bolestí. Já kulhající a sykající při každém kroku.

„Vy jste rodiče?“ ptal se službu konající lékař, aniž by se zastavil. Hned dodal: „Spěchám, s vaší dcerou to nevypadá moc dobře. Říkala vám, že ji srazilo auto na přechodu?“ Aniž čekal na odpověď, odpelášil na sál.

Jeho informace nás překvapily

Zůstali jsme oba stát jako opaření. O tom jsme vůbec nevěděli! Bylo toho už na mě asi moc. Probudila jsem se na zemi. Omdlela jsem. Jakási sestřička mi podávala pití. Manžel seděl opodál a skoro nereagoval. Asi po hodině nekonečného čekání vyběhl ze sálu onen lékař, aby nás informoval o aktuálním stavu dcery a jejich miminek.

Čekání bylo trápením

„Dcera je v pořádku, ale jedna z holčiček musí na operaci,“ sdělil stručně a opět byl ten tam. Čekaly nás další nekonečné hodiny čekání. „Tak už to máme za sebou,“ oslovil nás toho dne už potřetí pan doktor, a tentokrát se tvářil o hodně optimističtěji.

Pan doktor se k nám posadil a konečně se rozpovídal: „Zní to divně, ale ta nehoda byla pro vaši dceru, či spíš její děti, naprostým požehnáním.“ Zírali jsme na něho s otevřenou pusou. „Při tom předčasném porodu jsme totiž objevili skrytou srdeční vadu, která by jedno z dvojčat stála zřejmě život,“ pokračoval doktor. „Na ultrazvuku nebylo nic vidět,“ ještě dodal.

Nejšťastnější číslo

„Teď už jsou děti i jejich maminka relativně v pořádku,“ ubezpečil nás doktor a my si mohli konečně oddychnout! Schylovalo se k večeru, když jsme se s manželem dostali domů. Byl ještě pořád pátek třináctého.

Můj nejšťastnější den v životě! Hrůzostrašná nehoda nám přinesla obrovské štěstí v podobě dvou zdravých vnuček! Navzdory pátku třináctého jsem klikařka a k tomu nejšťastnější babička na světě.

Eva S. (59), Cheb

Také se vám může líbit

Připravil mě o dceru

Můj život v důchodu jsem si představovala úplně jinak. Místo spokojeného stáří jsem ale zůstala sama, opuštěná a především hrozně nešťastná. Prohlížím si staré fotografie a už zase pláču. Co se to…
Zobrazit