Stačil jeden okamžik, aby se změnily životy nás všech. Sestřenice měla trápení a pykala celá rodina. Nikdo z nás už nemohl být šťastný.
Naše rodina pochází ze Slovenska. Do České republiky, konkrétně na Moravu, jsem se přistěhovala, když mi bylo třicet tři let. Všem, se kterými jsem se seznámila, jsem říkala, že jsem tu kvůli práci.
Utekla jsem do jiné země
Pravda však byla docela jiná. Ve skutečnosti jsem z rodného Zuberce, obce v Západních Tatrách, utekla před svou sestřenkou Vanessou, která dělala mně i celé mojí rodině ze života peklo.
Tragický požár ve stájích
Na celé věci bylo nejsmutnější to, že jsme jako malé holky byly s Vanessou velmi dobré kamarádky. Vše se změnilo, když nám bylo třináct let. Tehdy došlo k velkému neštěstí. Naše stáje zachvátil požár právě ve chvíli, kdy tam Vanessa byla.
Koně milovala a často v seníku u stájí spala. Nebýt souseda, který si všiml, že stáje hoří a okamžitě zavolal jak hasiče, tak záchranku, možná by Vanessa nepřežila.
Bohužel tam ale zemřela i její milovaná kobylka Agila. Vanessa navíc utrpěla vážné popáleniny na levé části těla – na rukou, krku i části tváře. To vše se pochopitelně na duši teprve třináctileté dívky hluboce podepsalo.
Její duši ovládla nenávist
Vanessa strávila mnoho měsíců v nemocnicích, různých ozdravovnách a psychiatrických zařízeních. Rodina prodala naše hospodářství, aby měla tu nejlepší péči, a přestěhovali jsme se do malého třípokojového bytu.
Když se sestřenice po dlouhé době vrátila domů, vše se změnilo. Už to nebyla ta samá dívka jako předtím. Její duše ztvrdla, potemněla a usadila se v ní zloba a nenávist. Od chvíle, co byla zpátky doma, se začaly věci měnit k horšímu.
Moji rodiče trpěli
Tatínek byl věčně pryč. I když říkal, že chodí do práce nebo s chlapy na fotbal, s maminkou jsme věděly, že vysedává po hospodách. Vanessa o něm říkala, že je to smradlavý ochlasta, který se co nevidět upije k smrti, což mamince na síle nepřidávalo. Za pár měsíců jakoby zestárla snad o deset let.
Propadla magii
Abych jí nepřidělávala starosti také já, snažila jsem se ve škole, co jen to šlo. Vanessa byla věčně zamčená ve svém pokoji, kde provozovala podivné rituály a vykládala karty. Nikdo ze známých k nám už nechodil, i sousedé se nám vyhýbali. Když jsem se v sedmnácti poprvé zamilovala, sestřenice mě proklela.
Hadrová panenka
Zaslechla jsem z jejího pokoje, jak pronáší nějaké zaříkadlo, a pak jsem dokonce našla u ní v pokoji hadrovou panenku, která vypadala docela jako já, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
Když jsme pak na sebe narazily v obýváku, nenávistně se na mě podívala a něco si potichu zamumlala. Poslední slova zněla, že nikdy nebudu šťastná.
Slova o smrti
Tehdy se do toho prvně vložil táta. Čapl ji za ruku a začal na ni křičet, že je čarodějnice, a aby si na nás nevylívala zlost za to, co se jí stalo.
Vanessa nejprve zbledla, ale pak se pohrdavě usmála a mezi zuby zlostně procedila: „Do roka umřeš!“ Půl roku nato diagnostikovali otci rakovinu plic a za další čtyři měsíce zemřel.
Zatímco táta chřadl a mizel nám před očima, Vanessa jen kvetla. Jako kdyby z něj ten život a energii vysávala. Já jsem se o otce každý den starala, protože maminka na to všechno už neměla síly.
Smutné roky
Následující roky také nijak šťastné a veselé nebyly. Maminku čím dál častěji trápily bolesti hlavy i jiné zdravotní potíže. Sestřenice se i nadále zabývala výkladem z karet a čtením z ruky a udělala si z toho živnost.
Nikdo netuší, kde se to v ní vzalo, ale stala se z ní vyhledávaná kartářka. Když mi bylo třiatřicet let, maminka zemřela.
Po její smrti jsem vybrala všechny svoje úspory a aniž bych sestřenici cokoli řekla, odjela jsem na Moravu k jedné maminčině známé, která tam provozovala kozí farmu. Když jsem jí pověděla o všem, co se u nás v rodině stalo, nabídla mi pomoc.
Pronajala mi ve svém hospodářství jeden pokoj a nabídla mi i práci na jejich farmě. Myslela jsem si, že tím je kletba zlomena. Jenže jsem se mýlila. O pár týdnů později došlo na statku k loupeži, ze které mě obvinili a na hodinu mě odtamtud vyhodili. Skončila jsem na ulici.
Kletba byla zlomena
Druhý den jsem poznala Filipa, mého budoucího manžela. Našel mě uplakanou na autobusové zastávce a podal mi pomocnou ruku. S odstupem několika dní jsem se pak dozvěděla, že ten samý den moje sestřenice spáchala sebevraždu.
Nezanechala po sobě vůbec nic, ani dopis na rozloučenou. Jediné, co vím, je, že po její smrti se můj život opět obrátil k lepšímu.
Vstoupilo do něj štěstí, radost i láska. Dodnes si však kladu otázku, zda skutečně existuje prokletí a zlé síly, nebo jestli to vše byla jen náhoda a osud.
Elena S. (58), Boskovice
