Stala jsem se mámou příliš brzy. A protože otec dítěte mě nechal na holičkách, byla jsem tenkrát sama úplně bezradná.

Bylo mi osmnáct, když se Anička narodila. Byla jsem dítě. Je to dostatečná omluva? Ba ne, myslím, že není. Bylo mojí povinností co nejdřív dospět, uvědomit si, co je důležité, srovnat si žebříček hodnot. Selhala jsem na celé čáře.

Trpěla jsem pocitem, že když budu tlačit kočárek alejí anebo sedět u pískoviště mezi paneláky, o něco přijdu. Lákaly mě mejdany, diskotéky, pokukování po chlapech.

Žádného jsem neměla, Aniččin táta, o rok starší než já, utekl, ještě než se holčička narodila, a vymámit z něj později pár korun alimentů bylo o nervy.

Ujala se toho moje máma, stejně jako všeho ostatního. Laskavá a obětavá jako anděl, vychovávala Lucinku a s ní také mě, jako by měla děti dvě. Beztak jsme u ní bydlely, neměly jsme kam jít. Živila nás a starala se o nás. Byla rozvedená, počítala každou korunu, nikdy si nestěžovala.

Nic sis neužila

Trochu jsem se až divila, proč se na mě nezlobí, že chodím domů k ránu, i když jsem matka malé holčičky. Ale byla to silná žena, dívala se na život s optimismem. Pokaždé mě jen pohladila a zašeptala:

„Já vím, nic sis neužila.“ Anička ji zbožňovala a vlastně i máma byla šťastná, že ji má.

Mě moje holčička vnímala jen jaksi okrajově, nejvíc se o ni starala babička, to ona jí večer vařila kašičky, zpívala ukolébavky, vyprávěla a četla pohádky, to ona vařila přesně to, nač měla Anička chuť, šila jí šatičky a vylepšovala pokojíček.

Zato já jsem chodila v první řadě za zábavou a hlavu měla plnou kluků.

Máma doufala, že nakonec přece jen pro Aničku seženu hodného náhradního tátu, ale to se mi nepodařilo. Seznamovala jsem se vždy jen s týpky, jejichž cílem bylo pobavit se, zabít čas a zamávat mi na rozloučenou.

Milion chyb

Takhle jsme žily až do doby, kdy Anička oslavila jedenácté narozeniny – a máma umřela. Zasáhlo nás to jako dávka ze samopalu. Najednou jsme byly samy, jen dcera a máma, které k sobě nenašly cestu. „Kdyby tady tak byla babička!“ naříkala Anička. „Stýská se mi.“

Plačtivě mě upozorňovala, že babička líp vařila, líp šila i vyprávěla. Konečně jsem dospěla, však bylo na čase, a pochopila, že nic není důležitější než se s Aničkou sblížit a napravit ten milion chyb, které jsem udělala.

Bylo to tím těžší, že přicházela do puberty, a stálo mě to potoky slz a nepočítaně bezesných nocí.

Uteklo deset let a dcera mi oznámila, že se bude vdávat. K mé obrovské úlevě mi vletěla do náruče a povídá: „A povedeš mě, mami, k oltáři?“ Nedokázala jsem promluvit, jen jsem kývla. Dodala:

„Víš, tchyně říkala, jak moc jsi obětavá a statečná, když jsi mě dokázala vychovávat sama.“

Lada (60), České Budějovice