Byla nepříjemná, zlá a nafoukaná. Rozhodla jsem se ji obdarovat. Něčím, co by tu její pýchu a aroganci pořádně zkrotilo.
Vyměnit byt za menší a v nižším patře nebylo vůbec nic jednoduchého. Podařilo se mi to až po dlouhých dvou letech shánění. Chodila jsem na prohlídky snad každý týden, ale žádný z nabízených bytů nebyl ten pravý. Vlastně většina z nich byla úplně levá!
Konečně jsem našla ten pravý
Levotou totiž zaváněla snaha je co nejrychleji vyměnit. Jeden z útulných bytečků skrýval za svými zdmi hlučné sousedy, další zase spoustu hmyzu. Následoval totálně vlhký, a poslední se měl dokonce výhledově bourat. Byla jsem zoufalá, když tu jsem natrefila na pravý poklad.
Byteček jako klícku! Žádný podfuk se mi nepodařilo objevit, a tak jsem na směnu kývla. Zbývalo jen jedno jediné. Zkrotit úředního šimla! Bylo toho hodně, co jsem od úřadů potřebovala. Tenhle byt toho potřeboval zřejmě ještě víc, vzhledem k charakteru jeho vlastnictví. A tak začala moje nekonečná pouť po úřadech.
Pořád mě jen ponižovala
Až na jeden případ jsem se setkala se vstřícností. Na tom posledním to vázlo. „Potřebujete ověřenou plnou moc, to nevíte?“ zeptala se štiplavě taková baba. Úřednice každým coulem! Růžovorezavé vlasy, drápy dlouhé, až oči přecházely.
Každý prst ozdobený obřím prstenem, na krku snad deset řetízků. Opojný parfém, že by člověku slzely oči. Žádná návštěva nedopadla podle mého očekávání. Vždycky jen zmar a ponížení. Začala jsem přemýšlet, čím bych ji také mohla trochu naštvat. Navštívila jsem za tím účelem svoji dávnou kamarádku bylinkářku.
Poradila mi nějaké speciální kýchací byliny. Prý se používají ve velmi malém množství na pročištění dutin při chronické rýmě! Dala mi jich plnou krabici od bot. Jen několik snítek by snad porazilo vola. Byla jsem spokojená, ale uvažovala jsem, jestli té čarodějnici mám poslat celou nálož.
Pěkně si zakýchala
Nakonec jsem byla milosrdná a dala několik snítek do obálky. I tak byla vůně cítit na několik metrů. Ale ke kašli ještě nenutila. Dáreček jsem poslala poštou, pro jistotu. Druhý den, kdy měl být dárek doručen, jsem číhala na chodbě.
Úřednice si nesla můj dárek z recepce. Poté se za jejími dveřmi ozvalo hlasité kýchání. Otevřely se dveře, v nich slzící dáma s rozmazaným make-upem lapala po dechu. „Nepotřebujete pomoct?“ zeptala jsem se starostlivě, ale odpovědí mi bylo jen mávnutí ruky.
Zapomněla být arogantní a neochotná. Dokonce se zeptala, jestli mám všechno potřebné. Kývla jsem. Vyndala dlouho očekávané razítko a tím můj osud zpečetila. Konečně si hezky bydlím ve svém novém malém bytečku!
Hana D. (61), Zlín
