Vadilo mi, když si manžel přivedl kamarády a do noci s nimi hrál karty. Nyní je už všechno jinak. Z jeho kamarádů se stali moji milenci!
Stal se z toho takový ošklivý zvyk. Manžel si začal vodit domů kamarády. Zprvu mi to nijak nevadilo, alespoň jsem se mu nemusela věnovat. Ne že bych ho neměla ráda, nebo ho dokonce nesnášela. O tom nemohla být vůbec řeč!
Stereotyp mě ubíjel
Bylo to stále stejné. Nákup, úklid, návštěva našich dětí. Vnoučci nám pomalu odrůstali, a tak ani oni už nás nijak významně nepotřebovali. V létě jsme je brali na dovolenou, občas i k moři, kde to bylo poslední dobou levnější než v tuzemsku u rybníka.
Kluci se potápěli ve slané vodě, manžel hlídal a já se opalovala. To byly vlastně jediné hezky strávené společné chvíle. Potom, po zbytek roku, už jen nuda a nuda. „Nezajdeme někam na večeři?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase na trochu dobrodružství.
Ten můj Pepan jen pokrčil rameny: „Když chceš…“ Celý večer skoro nepromluvil. Nacpal se luxusním jídlem, zaplatil horentní sumu a mlčel. Ani za ruku mě nevzal. Jen mě pohladil po hlavě, jako nějakou stařenku. Já se ale cítila i ve svých šedesáti mladá!
Každý byl jiný
Nic mě nebolelo a vzhled taky nebyl nejhorší. No, žádný zázrak, ale možná leckterá mladá holka by mohla závidět. Dokonce jsem podstoupila i pár malých zákroků. Víčka, transplantace vlasů a stařecké skvrny… Jen tak, ale člověku to přece jen zvedne náladu.
Jenže jen mně, nikomu jinému. Holky v práci mi záviděly. Prý který chlap by mi moje lustrajšky toleroval? Já to ale viděla jinak. Vydělávám stejně jako on. Tak snad si mohu něco dopřát! No, a Pepan si dopřával společnost kamarádů. Byli jako nějací puberťáci! Každý z nich byl jiný.
Jeden hubený a malý, vypadal o dost starší než ostatní, přestože byl manželův spolužák ze základky. Potom Jirka, takový hromotluk. Můj typ to nebyl. Možná proto, že se dost podobal Pepanovi. Jako kdyby byl jeho brácha nebo spíš dvojče. Potom tu byl ten Ondra.
Na tom jsem mohla oči nechat. Nerozluční kamarádi se ale pořád jen hihňali.
Proč si nedopřát
Když jsem vstoupila do pokoje s nějakým tím pohoštěním, na kterém jsem si, mimochodem, dávala dost záležet, abych udělala dojem, zmlkli. Jednou, v kuchyni, když jsem jim vařila večerní gulášek, přišel pro nějaké lahváče právě Ondra.
„Pěkný chlap,“ pomyslela jsem si jako vždycky, když jsem ho viděla. Srdce mi vždycky začalo tlouct jako splašené, a na zádech jsem cítila takové podivné mravenčení. Když se ke mně naklonil pro otvírák, řekla jsem mu potichu:
„Pěkně voníte.“ Zůstal na mě koukat jako opařený. Dokonce zrudl!
Stačila chvilka potmě
To ode mě určitě nečekal. Dosud jsem se vždycky chovala jako vzorná manželka… Potom skoro utekl, asi se lekl, a na ta pivka zapomněl. V průběhu večera se mu to asi rozleželo, protože se vrátil. Postavil se hodně blízko mě.
Naše boky se skoro dotýkaly, když zašeptal: „Líbíte se mi.“ Skončili jsme hned vedle v ložnici. Skoro jsem ho neviděla ani neslyšela. Rozsvítit jsme nemohli a museli jsme být úplně potichu! Za půl hodinky jsme byli zpět. Jako kdyby se nic nestalo!
Na další manželovo posezení s kamarády jsem se netrpělivě těšila. Nepřišel jen Ondra, který na mě mrkal hned, co vstoupil do dveří. Zjevil se další kamarád, Honza. Nebyl tak hezký jako Ondra, ale měl takové zvláštní charisma. Něco z něho vyzařovalo, to ženská pozná!
Přivedla jsem ho na nápad
Nemohla jsem z něho spustit oči. On si mě ale moc nevšímal. Stále se jen bavil s manželem a nic jiného ho nezajímalo. S Ondrou jsem si to užila. Proč taky ne, večer byl dlouhý! Za týden jsem se opět těšila na příští setkání, ale manžel mě z ničeho nic oslovil. To už byl skoro zázrak, když na mě vůbec promluvil.
Skoro jsem se lekla! Oznámil mi, že „kluci“ nepřijdou, je nějaký zápas v hokeji, či co. Na místním stadionu, a jemu se do té zimy nechce. „Prosím tě, a to nepřijde ani ten Honza? Víš, ten nový, co tu byl minule,“ zeptala jsem se ho mile, jakoby starostlivě. Manželova tvář se rozjasnila.
Dva stačí
„No vidíš, to je nápad, pozvu ho!“ Honza přišel a k mému překvapení mi přinesl kytku. Prý aby mi udělal radost… Trpělivě jsem čekala na příležitost. Ta ale ne a ne přijít. Manžel měl jenom jeho a nebyla šance na nějakou tu chvilku o samotě.
Ale jak jsem již říkala. Honza byl nejen charismatický, ale také měl pěkného fištróna.
„Poslal jsem tvého muže do večerky, pro brambůrky,“ ozval se zničehonic za mými zády a popadl mě kolem pasu. Bez ptaní a bez otálení. I z něho se stal můj milenec. A tak se na schůzky s přáteli těšíme oba. Manžel i já. Každý z jiného důvodu!
Simona P. (60), Brno
