Takovou bezmoc jsem ještě nikdy v životě nezažila, ale bránit jsem se neměla jak. Přišla jsem o všechno, i o svůj nezdolný optimismus.
Sestřička mi přinesla léky a spiklenecky se usmívá. Z podpaží vytahuje moje dva oblíbené časopisy. „Drahuško, to je pro vás. Nechala jsem vám tentokrát i křížovky.“ Je vážně skvělá! Vždy si ty časopisy kupuje, a když je přečte, dá je mně.
I když o tom spolu nemluvíme, ví, že s mým důchodem je i těch pár korun za časopis jednou týdně moc.
Někdy mi nechá vyluštit i křížovky, které tam jsou. Ovšem záleží na tom, kolik má nočních. To je pak vyluští sama. I tak je neskutečně hodná a má nefalšovanou radost, když se aspoň na chvíli někdy upřímně usměju. Ne jako tamta…
Docela normální manželství
Matěje jsem potkala ve svých dvaadvaceti na jednom silvestrovském večírku u známých. Ani jsme se spolu tehdy moc nebavili. Sice jsem si ho všimla, ale na první pohled mě zase tak moc nezajímal. On si ale přesto na mě zjistil kontakt a za pár dní mi zavolal. Chodili jsme spolu pět let, než jsme se rozhodli, že se vezmeme.
Bylo to takové spíš rozumové rozhodnutí, ale láska to i tak tehdy byla. Dva roky po svatbě se nám narodila Anežka. Byli jsme takové normální, klidné manželství, které vidíte všude kolem. Žádné konflikty, ale také žádná velká romantika. Já ale byla spokojená.
Strašlivá neděle
Jednou jsme se vraceli z krásného výletu, který jsme si náramně užili. Byl nádherný podzimní podvečer, sluníčko se schylovalo k západu, příroda hrála všemi barvami. Všichni tři jsme zpívali naše oblíbené písničky a cesta nám krásně ubíhala. Už jsme se těšili na dobrou večeři, kterou si doma dáme.
Pak ale najednou přišla strašná rána. Dál už si vůbec nic nepamatuji. Probrala jsem se až po dlouhé době v nemocnici. A tehdy jsem si mnohokrát říkala, že by bylo lepší, kdybych se byla vůbec už nikdy neprobrala.
Pravda, která na mě tehdy čekala, byla totiž nprosto děsivá. Co se tedy stalo?
Do našeho auta z boku naboural řidič, který nám nedal přednost. Naše čtrnáctiletá Anežka zemřela na místě. A já měla poraněnou páteř a moc neděje, že budu chodit, mi doktoři nedávali. Měli pravdu, ochrnula jsem. Matěj byl také dost potlučený. Ten druhý řidič z toho vyšel nejlépe, přitom se ukázalo, že řídil opilý!
Bojovat, nebo raději umřít?
Ty první dny po té zdrcující pravdě byly pro mě vážně strašné, k nepřežití. Kdybych se tenkrát mohla víc hýbat, určitě bych se snažila svůj život co nejrychleji ukončila. Cítila jsem strašlivou bezmoc a chyběly mi síly a vůle žít dál. Pak jsem ale jednou v noci měla takový živý sen.
U mého lůžka stála dcera Anežka, úplně jako živá. Upřeně se na mě dívala a prosila mě, ať to nevzdávám, ať bojuju a žiju dál. A já jí to slíbila. Nevím, co se tehdy stalo, co to mělo znamenat.
Já se ale po probuzení zcela nečekaně rozhodla o svůj život bojovat. A já, když se do něčeho pustím, tak to dělám pořádně.
Změnil se, ale šel dál
Zůstala jsem sice na vozíku, ale mozek a ruce mi fungovaly dobře. Měla jsem za sebou velké množství rehabilitací a vedle sebe manžela, se kterým nás náš osud velmi sblížil. Cítila jsem jeho lásku i obdiv, jak jsem to všechno zvládala. Náš život se změnil, ale šel dál, a to bylo to nejdůležitější ze všeho.
Myslela jsem si tehdy, že už jsem z nejhoršího venku, že už nic hroznějšího mě nemůže potkat. Navíc jsem konečně cítila skutečnou lásku k manželovi.
Byla jsem sice celkem soběstačná, ale přesto jsem potřebovala pravidelnou rehabilitaci a pomoc, když byl manžel pryč. Obrátili jsme se tedy na agenturu a hledali rehabilitační sestru. A tak k nám nastoupila Natálka.
Milá, roztomilá
Natálka byla mladá dívka, rehabilitační sestra, která měla jen chvíli po studiích.
Své řemeslo ale ovládala opravdu skvěle. To se musí nechat. Rehabilitace s ní mi velmi pomáhaly. Spřátelily jsme se a postupně se z nás staly důvěrné kamarádky.
Natálka si stěžovala, jak chlapi jejího věku jsou pro vážný vztah a manželství „nepoužitelní“. Já jí zase říkala, jak se s mužem, i přes to všechno, stále milujeme a jak je to krásné. Byla jsem taková husa hloupá!
Narozeniny s překvapením
Na mé pětapadesátiny jsem pozvala i Natálku. Slavili jsme i s přáteli v jedné restauraci. A tam jsem přistihla svého muže v objetí s Natálkou. Nechtěla jsem kazit oslavu a tak jsem se na to, co to mělo znamenat, zeptala až doma.
Nezapíral. Řekl mi rovnou, že je Natálka jeho milenkou už delší dobu. Miluje ji a chce prý ještě mít děti. Tak to byl můj největší dárek k narozeninám. Rozbrečela jsem se jako želva.
Šlo to rychle
Natálie se ani nesnažila mi něco vysvětlovat. Měla svůj život přece vyřešený. Měla mého muže, můj domov a nakonec byla v jiném stavu. Přesně jak si to představovala s partnerem o dvacet let starším. S Matějem jsme se rozvedli.
On zůstal v našem bytě a mně, jako odstupné, částečně platí nájem v pečovatelském domě. Mám sice pár přátel a nejsem tady v domově zase tak úplně sama, ale to zklamání, ta hořkost ze zrady dvou lidí, kterým jsem důvěřovala, mi bere veškerou radost ze života.
Drahoslava V. (58), severní Morava
