Nikdy bych nevěřila, jak moderní technika dokáže narušit mezilidské vztahy. Jak jí snadno může podlehnout i zkušený a inteligentní člověk.

Po rozvodu mi chvíli trvalo, než jsem si našla přítele. Ale povedlo se a já měla konečně zase radost ze života.

Byla jsem šťastná

Karel je hodný člověk a zpočátku jsme si spolu užili i hodně legrace. Chodili jsme na dlouhé výlety, do kina, na koncerty, občas i na nějaké pěkné divadelní představení. Před třemi roky jsem konečně svolila k tomu, že se Karel přestěhuje ke mně do bytu.

Proč přece platit dva byty. Ten jeden můžeme pronajímat, jak se to teď docela často dělá, a do toho mého se v pohodě vejdeme. Jenže teď vidím, že to asi byla ta největší chyba, kterou jsem mohla udělat.

Nepotřeboval se tolik snažit

Karel se u mě rychle zabydlel a jakoby zpohodlněl. Dokonce zlenivěl ntolik, že se mu nechtělo vytáhnout paty z bytu. Už se mu nechtělo do kina a do divadla. Přece se místo toho můžeme dívat na televizi v klidu z gauče. Ani procházky ho už nelákaly. Jednou se vymluvil, že je unavený, podruhé bylo ošklivo, a tak pořád dokola.

Začala jsem ho podezřívat, že je to tím, že už mě má jistou, a proto se nemusí tolik snažit. Ale pak jsem zjistila, že důvod je ještě jinde. Karel objevil sociální sítě, tedy především Facebook!

Od té chvíle, co jsme si koupili nový notebook, se od něj prakticky neodtrhl. Vydržel klidně celé hodiny virtuálně klábosit s úplně cizími lidmi.

A se mnou přes den přitom třeba neprohodil ani jediné slovo. Bylo to úplně strašné. Cítila jsem, že jsem se ocitla na vedlejší koleji. Ano, i když to zní šíleně, měla jsem pocit, jako by mě s tím Facebookem podváděl. Hrozně jsem žárlila na chvíle, o které mě tato „bedýnka“ okrádala.

Taková smutná proměna

Karel se zakrátko hrozně změnil. I jeho názory se radikálně, pod vlivem jeho facebookových kámošů, měnily ze dne na den. Navíc začal být náladový, a tak se často mezi námi schlovalo k nějaké hádce. Kde je ten chlap, který mě tolik bavil, kam se tak najednou poděl?

Že já jsem si s takovým chlapem vůbec kdy začínala… A já si s tím se vším už doopravdy nevěděla rady.

Prosila jsem ho, aby toho nechal, aby šel se mnou někam ven. Ale všechno marné. Chodil jen do zaměstnání a pak rovnou k počítači. Bral si k němu i jídlo a pak dlouho ponocoval.

Zářící monitor mi svítil do ložnice, na prázdnou postel, kde jsem usínala pokaždé sama, smutná a zoufalá.

Monitor zářil do noci

Měla jsem doma spolubydlícího, ale ne partnera. Snažila jsem se s ním promluvit, ale evidentně o nějaké povídání nestál. Už zase spěchal za svými kumpány na síť. Skřípala jsem zuby a přemýšlela jsem, jak Karla přimět, aby se stal zase normálním.

Chtěla jsem po něm, aby navštívil nějakého odborníka a poradil se. Koukal na mě, jako bych psychiatra potřebovala spíš já. Vždyť prý nedělá nic divného. „Nech mě v klidu,“ vrčel.

Bouchly mi saze

Zaskočil mě a já ustoupila. Když jsem pak jednoho dne zase na Karla mluvila, aniž by mě vůbec vnímal, něco se ve mně vzbouřilo. Vlítla jsem do obýváku, popadla ze stolu notebook a vyhodila ho otevřeným oknem ven.

Měla jsem velké štěstí, že po letu ze sedmého patra přistál na chodníku a ne na hlavě kolemjdoucí ženy.

Byl z toho samozřejmě skandál, oplétačky s policií a ostuda po celém baráku. Jediné zastání jsem měla u sousedky, která měla chápavý pohled. „U nás na tom ujíždějí děti,“ podotkla smutně. „Už ani neznají jinou zábavu. Byla bych radši, kdyby zase normálně zlobily.“

Už mám klid

„Tohle mi teda zaplatíš!“ ječel na mě, jako bych mu vzala drogu. Karlovi, který byl vzteky naprosto bez sebe, jsem musela počítač zaplatit a naše vztahy se ocitly na bodu mrazu. Zmrzla i naše láska, vlastně to poslední, co z ní zbylo. Nemluvil na mě, jako bych byla vzduch.

A přitom jsme si mohli žít v klidu a pohodě. Jak jen to šlo nejrychleji, odstěhoval se zpět k sobě domů. Zabouchl za sebou mlčky dveře. Odešel bez rozloučení, ale mně to bylo v tu chvíli úplně jedno. Od té doby jsme se už nikdy neviděli.

Veronika K. (53), Brno