Být s někým víc než polovinu života už něco znamená. Koho by ale napadlo, že se desítky společných let dokážou ve vteřině rozbít jako domeček z karet.
Prožívala jsem báječné období. Právě se mi narodil vnuk Kája, kterého jsem si okamžitě zamilovala. Zbývalo mi pár měsíců do důchodu, peněz jsme s manželem měli našetřeno dost, abychom bez problémů vystačili a mohli společně i cestovat a splnit si tak náš celoživotní sen.
Nemohla jsem se dočkat, až budeme s manželem Karlem oba v důchodu a budeme mít dostatek času poznat celou Evropu. A pokud nám to zdraví a finance dovolí, plánovali jsme se podívat i za oceán.
Šokující návrh
Jednou večer jsem po klasickém hektickém dni seděla s manželem u televize a sledovala zprávy, když Karel zničehonic pronesl: „Chtěl bych se nechat rozvést.“ Otevřela jsem pusu a podívala se na něj s očima dokořán. „Jestli to měl být vtip, Karle, moc se ti nepovedl,“ zašeptala jsem do hrobového ticha a v tu chvíli pocítila, jak se mi žaludek stahuje úzkostí.
Nevěřila jsem vlastním uším
„Ne, Jano. Není to vtip, opravdu se chci nechat rozvést. Nedokážu to správně vysvětlit, ani říct proč, ale přijde mi to jako nejlepší řešení.“ Seděla jsem jako opařená. Všimla jsem si, že se Karel posledních pár měsíců chová divně.
Už to nebyl ten stále dobře naladěný a usměvavý chlap, kterého jsem si před sedmatřiceti lety vzala. Ale stárneme, to se stává, že se člověk s věkem změní, a tak jsem nepřikládala jeho chování velký význam.
Neměla jsem sílu vzdorovat
Chvíli jsme mlčky seděli před televizí, a zatímco já vstřebávala tu strašnou novinku, on čekal, jak zareaguji. „Jak chceš,“ řekla jsem po chvíli a šla si lehnout. Neměla jsem sílu třísknout za sebou dveřmi, jen jsem je tiše zabouchla a s pláčem zabořila hlavu do polštáře. Byla přede mnou dlouhá a nepříjemná noc plná ošklivých snů.
Strach ze samoty
Karel měl nejspíš dost naspěch, protože mi hned další den přinesl rozvodové papíry i s doložkou o majetkovém vyrovnání. Byla jsem ze všeho, co se stalo, v takovém šoku, že jsem si dokumenty ani pořádně nepřečetla a podepsala je.
Slíbila jsem si, že budu tak silná, jak to jen půjde, a že rozhodně nechci každý den probrečet. Dokud jsem chodila do práce, šlo to zvládnout, ale jakmile se začal blížit termín posledního dne v zaměstnání, začala na mě doléhat deprese.
Jako bez života
V nejhorším období mého života pro mě byla oporou dcera se synem, jejich partneři a samozřejmě vnuk. Vždy, když jsem se potřebovala vybrečet nebo si jen tak popovídat, mi byli nablízku.
Když jsem byla s nimi, dalo se to vydržet, ale na člověka, který je zvyklý starat se více než třicet sedm let o manžela, se to musí nějak projevit. Skoro jsem nevycházela z bytu, téměř nic jsem nejedla, jen jsem seděla v oblíbeném křesle mého manžela.
Skoro jsem ho nepoznala
Jedno odpoledne zazvonil někdo u dveří, nikoho z dětí jsem ale nečekala. Když jsem otevřela, zůstala jsem stát jako solný sloup. Toho, kdo za nimi stál, bych málem nepoznala. Byl to Karel. Vypadal jako spráskaný pes. Zanedbaný, neostříhané vlasy, nevyžehlená košile se mu lepila na záda. Takový pohled byl skutečně zarážející.
„Co tady, proboha, děláš?“ vypravila jsem ze sebe po pár vteřinách. „Ahoj, Jano. Pustila bys mě dovnitř, prosím?“ pokusil se usmát a já mu se srdcem v krku ustoupila stranou. Zamířil rovnou ke svému oblíbenému křeslu, do kterého se svalil a po očku po mně koukal. Já mezitím uvařila kávu a do misky nasypala pár zbylých sušenek.
Prozradil svůj strach
„Co tě sem přivedlo?“ zeptala jsem se zpříma. Podíval se na mě s takovým výrazem, který jsem u něj nikdy v životě neviděla. V očích se mu zračilo tolik emocí. Chvíli na mě zíral, pak pomalu začal: „Jani, chtěl jsem s tebou o něčem důležitém mluvit. Konečně jsem si v sobě udělal pořádek a zjistil jsem, co chci, a taky proč jsem toužil naše manželství opustit.
Když se narodil malý Kája, měl jsem ohromnou radost, ale také jsem se vyděsil. Najednou je ze mě dědeček. Vždyť už patřím do starého železa, co ještě můžu zažít?“ zadíval se do země a já viděla, že mu z očí vytekla slza.
Nutný čas na přemýšlení
Zalila mě vlna soucitu a porozumění. A přestože mi ho bylo líto, stále jsem cítila vztek. Mám mu teď odpustit? Nakonec jsem ho poslala pryč. Potřebovala jsem si to nechat projít hlavou. Ať jsem přemýšlela sebevíc, táhlo mě to zpátky ke Karlovi. Chyběl mi víc než cokoliv jiného.
Týden mi trvalo, než jsem se rozhodla. A pak jsem mu zavolala. „Karle, pokud mi dáš čas a ukážeš mi, že ti zase můžu věřit, slibuji, že se pokusím.“ Nastalé ticho prolomil jeho chrčivý hlas. „Janičko, ty jsi báječná žena. V takovou odpověď jsem ani nedoufal. Budu se snažit jako nikdy dřív.“
Zamilovaná jako po svatbě
O víkendu pro mě přichystal překvapení. Výlet do Paříže. Chodili jsme po městě, viděli snad všechny památky, kousek od Vítězného oblouku na hlavní třídě popíjeli kávu a smáli se jako zamlada. Za měsíc mě vzal do Benátek.
Za půl roku se nastěhoval zpátky domů a já cítila, že jsem se rozhodla správně. Už jsem měla zase toho svého starého Karla, ze kterého sršel humor a dobrá nálada na každém kroku, a takového ho miluji dodnes. Pravé lásky se člověk nesmí vzdát, i když je společná cesta plná překážek a karambolů.
Jana P. (60), Plzeň
