Nedokážu si vysvětlit, jak jsem se ocitla na cestě, kterou dokonale znám, v neznámém městě s podivnými lidmi v dávných kostýmech. Naštěstí jsem trefila zpět!
Jela jsem tehdy navštívit maminku, která bydlela ve vesnici nedaleko Prahy, kde jsem se narodila a kde jsem i já do svých dvaceti let žila. Bylo jí už přes sedmdesát, ale stále to byla vitální žena.
Zvládala se postarat o domácnost i o sebe, a kdyby náhodou cokoli potřebovala, měla poblíž hodné sousedy, kteří jí rádi pomohli.
Jediný cestující
Tehdy jsem k ní přijela v sobotu brzy ráno a chtěla zůstat do nedělního poledne. Jenže jsme se s maminkou u oběda zapovídaly a přímý spoj mi ujel. Šla jsem na jiný autobus na rozcestí. Tuhle cestu po úzké klikaté pěšině z vesnice jsem dobře znala. Než jsem došla na rozcestí, začalo drobně mžít a padala mlha.
Postávala jsem u zastávky a vyhlížela autobus. Za chvíli se objevil. Nastoupila jsem, pozdravila řidiče a zakoupila si jízdenku. Byla jsem jedinou cestující. Skrze okénko jsem pozorovala krajinu. Jeli jsme pár minut a mlha byla stále hustší.
Řidič zpomaloval, až jel autobus krokem. Zavřela jsem oči a vrátila se myšlenkami zpátky k mámě. Moje návštěva jí udělala radost, škoda, že si po tátově smrti nikoho nenašla, měla by s kým chodit na výlety a hrát karty.
Kde to jsem?
Mlha zřídla. Krajinu za oknem jsem ale neznala. Vstala jsem a šla se zeptat řidiče, kam to vlastně jede. Řekl, že jsme na konečné a že si mám vystoupit. Vytřeštila jsem na něho oči. Řidič otevřel dveře.
V tu chvíli mě napadlo, že z rozcestí nejspíš jezdí i jiné autobusy a já nastoupila do nesprávného. Ale kde jsem to vlastně byla?
Rozhlížela jsem se kolem. Nic jsem nepoznávala. Pomalu jsem se vydala po silnici, nikde žádné výlohy a bistra, jen nějaké starodávné obchůdky. Doufala jsem, že narazím na nějakého člověka. Konečně šel proti mně člověk. Byl oblečený jako v dobách F. L. Věka. A pak i další lidé, které jsem viděla, měli podobný styl oděvu.
Sevřel mě strach. Uvědomila jsem si, že jestli tu nenatáčejí nějaký historický film, tak jsem se ocitla v době národního obrození a že nevím, jak se dostanu zpátky. Vydala jsem se pěšky po směru, odkud mě autobus přivezl.
Brečela jsem hrůzou a strachy skoro utíkala. Do toho mě znovu začala obklopovat mlha. Za mnou se náhle ozvalo zatroubení a já viděla autobus, který mě do neznámého města přivezl. Zoufale jsem zamávala a řidič zastavil.
Nebyla jsem v tom sama
Naskočila jsem dovnitř a dopadla na první sedadlo. Když jsme projeli mlhou, s úlevou jsme zjistila, že jsme ve vesnici, kterou znám. Vrátila jsem se k mámě a řekla jí, co se stalo.
Dozvěděla jsem se, že něco podobného už slyšela od jednoho místního chlapíka, všichni se mu ale tehdy smáli, že přebral a vyspával někde cestou domů na poli a všechno se mu jen zdálo.
Jitka (61), Vysočina
