Naše rodina patří k těm, které pandemie koronaviru velmi poznamenala. Manžel přišel o práci a skončil na antidepresivech. O rodinu se musím starat a vydělávat jen já.
Honzu jsem si brala před šestadvaceti lety. Bylo mi sedmadvacet a byla to veliká láska. Peněz jsme moc neměli, ale milovali jsme se a to nám vše vynahrazovalo. Brzy po sobě se nám narodili dva synové, starší Honzík a mladší Zdeněk.
Bydleli jsme tehdy v paneláku ve dvoupokojovém bytě, ale bylo nám spolu dobře, co jsme dětem nemohli dopřát v materiálních věcech, vynahradili jsme jim společně stráveným časem.
Nový život
Když bylo dětem asi dvanáct a jedenáct, našel si Honza novou práci. Začal pracovat jako manažer restaurace, která patřila do celé skupiny dalších podobných podniků. Měl tam dostat velmi dobrý plat, ale znamenalo to, že bude muset dojíždět.
Do té doby jsme byli skoro pořád spolu a najednou byl Honza od rána do večera v práci a k tomu denně strávil přes asi dvě a půl hodiny na cestě. Synům to nejspíš až tak moc nevadilo, byli už docela velcí, a navíc v té době začali víc chodit ven s kamarády a na různé kroužky, takže si čas užívali po svém.
Navíc mi Honza navrhl, jestli bych nechtěla odejít ze zaměstnání a zůstat doma, protože pak budu mít víc času na kluky i na domácnost. Vydělává přece dost, tak proč bych si to nemohla dovolit. Souhlasila jsem.
U nás v práci to nebylo zrovna ideální a představa, že budu mít čas nejen na rodinu, ale i na cvičení a koníčky, mě lákala. Jenže najednou jsem zjistila, že jsem doma skoro pořád sama. Po krátké době jsem si zvykla a nakonec jsem byla i ráda, že mám dost času jenom pro sebe a mohu se věnovat věcem, které mne dřív bavily.
Začala jsem zase šít, chodit do divadla… Až časem mi začalo být líto, že to všechno vlastně dělám pořád jen sama. Chvíle trávené společně s rodinou a Honzou mi prostě začaly chybět.
Peníze jako náhrada
Změnu rodinného života kompenzovaly Honzovy vysoké výdělky. Najednou jsme si mohli koupit skoro všechno, co jsme potřebovali nebo chtěli. Postupně jsme si vybavili naši domácnost drahým zařízením.
Od varné konvice přes pračku se sušičkou po myčku nádobí. Pořídili jsme si také novou televizi, hodně dobré počítače pro muže i pro syny, mobily, kola a další sportovní vybavení. Kluci mohli začít jezdit v létě na tábory, v zimě na hory a další školní akce, na které jsme dosud neměli.
Když jsem se však pokusila zorganizovat nějakou rodinnou akci, takovou, jaké jsme dřív měli rádi, nikomu se do toho nechtělo a nakonec se z nich všichni vymluvili. Honzovi se v práci dařilo, za nějakou dobu ho povýšili a s tím jeho příjmy ještě vzrostly.
Ze začátku jsem si dělala legraci, že nevím, co s takovými penězi budeme dělat, ale Honza si rady věděl – nejdřív si koupil drahé auto a pak se mne ani nezeptal, vzal si hypotéku a koupil rodinný dům.
A tak jsme se stěhovali do nového a s větším prostorem nakupovali i další věci – nábytek, obrazy a podobně. Zařizování mě zase bavilo, ale když pak bylo všechno hotové, zase jsem občas začala pociťovat samotu a smutek, že už nežijeme jako dřív. Přišlo mi to tak dávno…
Přišel zlom
Několik let jsme takhle žili, když najednou přišel koronavirus a s ním i všechna ta opatření včetně nouzového stavu a uzavření spousty podniků. Zavřela se i síť restaurací, ve které pracoval můj manžel.
Nejdřív se nějakou dobu zdálo, že si majitelé své zaměstnance podrží, ale pak se ukázalo, že už před krizí si jeho restaurace nevedly tak dobře, jak se zdálo, a celá síť zkrachovala. Uklidňovala jsem se tím, že máme dost naspořeno, ale to jsem byla na omylu – neměli jsme ani tolik, kolik jsem myslela, a když jsem se Honzy ptala, co se s těmi penězi stalo, nedokázal mi odpovědět.
Dodnes nevím, za co to všechno utratil, finance měl na starosti on. Došlo mi, že to byla chyba, ale bylo už pozdě. Leasing na Honzovo auto, hypotéka na dům a další splátky naše úspory poměrně rychle zdecimovaly. Leasingová firma si přijela pro auto, pak se ozvali z banky, že neplatíme splátky na hypotéku.
Museli jsme se vystěhovat a náš dům banka prodala. Nějaké peníze jsme od nich sice dostali zpět, ale nebylo to moc. Honza se psychicky zhroutil, uzavřel se do sebe a zavíral se v pokoji nájemního bytu. S nikým nechtěl mluvit, chodit na terapii odmítl a nové zaměstnání si nehledal. Kluci se uskromnit a veškerá péče o rodinu zůstala na mě.
Blýskání na časy?
Našla jsem ale práci jen jako pokladní v supermarketu, plat nám stačil sotva na to nejnutnější. Bylo mi jasné, že takhle to dlouho vydržet nemůže. Taky jsem se bála, že jednou přijdu domů a Honza bude mrtvý.
Tu myšlenku jsem nemohla snést, a tak jsem se rozhodla k radikálnímu kroku. Domluvila jsem se se syny a zavolali jsme záchrannou službu. Sice nebylo lehké je přesvědčit, aby Honzu odvezli na psychiatrii, když nic hrozného neprováděl, ale nakonec jsme je nějak dokázala přesvědčit.
Společně jsme ho pak donutili k léčení. Teď za ním jezdíme skoro každý den na návštěvy a jeho stav je zatím prý stabilizovaný. Doufám, že se jednu vyléčí a zase budeme žít aspoň jako tenkrát, když jsme skoro nic neměli.
Zdena (53), jižní Morava
