Strach ze samoty a touha po blízkosti nás někdy vžene do náruče pěkného darebáka, který vám převrátí celý život. To je i můj případ.

V dávala jsem se hodně brzy, hned po maturitě. Byla to moje školní láska. Oba jsme byli stejně mladí a stejně nezkušení. Mysleli jsme si, že ke šťastnému manželství stačí, že jsme dobří kámoši. Ale ono to nefungovalo.

Byla to láska, ale…

Rozvedli jsme se a já zjistila, že už nějak nedokážu být sama. Brzy jsem se proto vdávala podruhé. Tentokrát jsem byla vážně zamilovaná a vypadalo vše nadějně. Bohužel se ukázalo, že nemohu mít děti. Manžel se to snažil ustát, ale nakonec odešel. Bylo mi osmačtyřicet a zase jsem byla sama.

To nic, říkala jsem si a začala hledat na seznamkách. Tak jsem poznala Oldřicha. Byl rozumný, galantní, o pár let starší a fakt, že nemám děti, bral jako výhodu a ne hendikep.

Začali jsme spolu chodit a já brzy poznala, že dokáže být neuvěřitelně vtipný a milý. Doslova mě okouzlil.

S hlavou v oblacích

Nemohla jsem se dočkat, až se ke mně Oldřich nastěhuje. Vůbec mně zpočátku nepřišlo divné, že mívá čas většinou jen během týdne a o víkendu jezdí pryč. Říkal, že za svou nemocnou matkou na Moravu. Když jsem ale chtěla jet s ním, vždy mi to nějak vymluvil. Neřešila jsem to.

Byla jsem šťastná, že celý týden je jinak doma. Vyvařovala jsem mu jeho oblíbená jídla, koupila jsem kvůli němu větší televizi, aby mohl pohodlně sledovat fotbalové zápasy. Založila jsem náš společný účet. A nakonec byla i moje třetí svatba.

Nohama konečně na zemi

Moje štěstí trvalo ale jen tři roky. Pak se vše provalilo. Manžel totiž nejezdil za svou nemocnou matkou, která údajně zemřela, ještě než jsem ji stačila poznat, v nedalekém městě měl ale milenku, se kterou měl už desetiletou dceru.

Stejně jako já, ani ona o mé existenci vůbec nevěděla. Myslela si, že její druh pracuje přes týden na Moravě. Už druhým rokem jsme v rozvodovém řízení a „taháme“ se o náš společný majetek. Zejména o nový byt, který jsme, nebo lépe řečeno já, koupili po svatbě.

Veronika L. (54), Mělnicko