Moje rodina, to byly především moje děti. Manželství se mi nevyvedlo, ale na své potomky jsem byla vždy pyšná a šťastná, že je mám. Dnes jsem už ale sama.

Paní Jaruška se sebou neklidně hází na posteli a stále si něco nahlas brumlá. Není jí ale přitom vůbec rozumět. Je to chudák ženská, mám s ní soucit, ale také mě dost štve, že se kvůli ní prakticky pořádně nevyspím.

Často mluví a vykřikuje cosi ze spaní. O moc lepší to ale není, když se Jaruška probudí. Má těžké stadium alzheimera a je naprosto zmatená. Přitom si chce stále povídat. Zásobuje mě velmi starými historkami, zřejmě z jejího mládí a dětství.

Strašně mě to unavuje, ale nemůžu bohužel vůbec nic dělat. Jsem totiž moc ráda, že mám kde hlavu složit. Musím být vděčná a ticho. Také mě sem vůbec nemuseli přijmout. Snad časem bude lépe. Naštěstí mě můj věčný optimismus ještě neopustil definitivně. I přesto, co mě potkalo.

Měla jsem velké plány

Když jsem skončila devítiletku a dostala se na gymnázium, měla jsem úžasný pocit, že celý svět leží přede mnou. A že mi nabízí neuvěřitelné možnosti. Snila jsem o velké kariéře vědkyně, o nejlepším mužském pod sluncem a o krásných dětech. Na svých snech jsem začala neúnavně pracovat.

Tedy nejprve na té kariéře. Po vysoké jsem nastoupila do výzkumného ústavu. A byla ze mě vědkyně! Práce mě nesmírně bavila. Ale čekal mě můj další sen. Najít pana Dokonalého. Zájemců bylo celkem dost, ale já měla příliš velké nároky.

Dokonalý rozhodně nebyl

Trvalo to několik let a já už propadla panice. Biologické hodiny začaly nemilosrdně tikat. A právě v tu chvíli jsem potkala Adama. Nebyla to, tedy alespoň ne, z mé strany láska na první ani na druhý pohled.

Nebyla jsem bláznivě zamilovaná, necítila jsem žádné ony pověstné motýly v břiše.

Přesto jsem si Adama vzala. Připadal mi jako dostatečně seriózní, slušný a spolehlivý člověk, který stejně jako já touží po klidném rodinném zázemí. Teprve časem mi došlo, že jsem tak dlouho vybírala, až jsem přebrala.

Mou radostí byly děti

Brzy po sobě se nám narodil Adámek a Janička. Dokud jsem byla na mateřské, rozdílnost našich názorů a pohledů na svět mezi mnou a manželem jsem tak nevnímala. Užívala jsem si svou roli pyšné matky a vzorné paní domu. Neshody se začaly projevovat po mém návratu do práce.

Manželovi pomalu, a jistě začalo vadit vše, co jsem udělala. Dokonce mu vadila i moje práce a to, že vydělávám víc než on. Snažila jsem se věnovat co nejvíce dětem, které jsem milovala a kterým jsem chtěla dopřát vše na světě.

Hádky s Adamem se ale stupňovaly, propastné rozdíly mezi námi dvěma se prohlubovaly. Bylo to neudržitelné a Adam nakonec odešel.

Nesli to vážně velice těžce

Adámek a Janička odchod táty nesli velice těžko. Mohli se s ním ale vídat, kdy chtěli, já jsem jim v tom v žádném případě vůbec nebránila. A oni toho využívali. Přestože jsem se jim věnovala, jak nejlépe jsem mohla, za tátou chodili stále častěji.

Když u nás začala „řádit“ puberta, vše se ještě přiostřilo. A došlo to až tak daleko, že Janička se dokonce rozhodla, že se odstěhuje k otci.

Chtěla jsem zpět rodinu

Můj exmanžel měl sice nějakou mladou přítelkyni, ale nebyl proti. To, že dcera chce žít u něj, a ne u matky, byl pro něj do jisté míry triumf. A já nakonec musela souhlasit.

Kdo jako matka prožil s dcerou pubertální období, jistě pochopí, že veškeré argumenty a prosby by byly zbytečné.

Nesla jsem to ale velice těžce. Vždyť moje děti byly celý můj život. Už dávno mě nezajímala kariéra v práci, toužila jsem jen po své rodině, která se ale totálně rozpadala.

Těžký úraz odhalil pravdu

Před časem jsem měla vážný úraz, který ze mě na chvíli udělal ležáka, a bez berlí a cizí pomoci se neobejdu dodnes.

Když se řešilo, kam půjdu z nemocnice, lékaři předpokládali, stejně jako já, že se moje děti o mě postarají, že, když jsou dvě, péči budou dobře zvládat. Jenže moje milované děti se mezi sebou strašně pohádaly.

Najednou ani jeden z nich neměl čas, aby pomohl vlastní matce a snažil se to svalit na toho druhého. Dcera, aby si nějak ospravedlnila, že se o mě starat nebude, přešla do protiútoku.

Vyčetla mi, že jsem jí zkazila dětství, protože jsem vyhnala tátu a rozbila rodinu.

Syn mi zase vysvětlil, že čekají rodinu, takže mají svých starostí víc než dost a ve svém malém bytě pro mě místo prostě nenajdou. Přesto byl velice aktivní. Měl už totiž připravený papír se žádostí na umístění do domova důchodců.

Než jsem se stačila nad tím vším zamyslet, už bylo volné místo. V pokoji s paní Jaruškou. Prý je to zatím jen provizorium. Dostanu lepší pokoj. Jen musím počkat, až v domově někdo umře.

Má to všechno vůbec smysl?

A tak tu sedím v kolečkovém křesle a poslouchám drmolení paní Jarušky, při jejích dlouhých exkurzích do minulosti. Jsem tu opravdu jako v čekárně na smrt. Ale ne něčí cizí, ale na svou vlastní.

Jaké jsem měla na startu své životní dráhy krásné a nadějeplné sny. A jak zoufalá je realita v cíli. Nejraději bych se už vážně neviděla!

Jitka Z. (58), Olomouc