Časy, kdy muži jen vše řídili a doma udělovali rozkazy, zatímco veškerá práce zbyla na ženách, je pryč. Jenže u nás doma ne.
Jako mladá jsem rozhodně nebyla typ spořádané hospodyňky. Bavilo mě si užívat života a večírek střídal večírek. O víkendech by mě každý doma marně hledal. Ovšem časem jsem se i já začala zklidňovat, a když jsem se seznámila se svým manželem, pochopitelně na festivalu, a narodil se nám syn, nikdo by ve mně dřívější divošku nehledal.
Z divošky puťka
Celkem nadšeně jsem se stala ženuškou v domácnosti. Naučila jsem se vařit a těšilo mě si vymýšlet nové recepty, kterými jsem vždy Radka potěšila. Brzy se nám narodil druhý syn Tomáš, a tak jsem zůstala i nadále doma a starala se o domácnost a děti. Manžel si plnil sny.
Vždy ho to táhlo k hudbě, a tak se živil jako DJ a kromě toho měl vlastní kapelu, se kterou často vystupoval a vystupuje dodnes. Sice nevydělával velké peníze, ale na uživení to vždy stačilo. Až časem mi začalo vadit, že jsem na vše sama. Můj manžel Radek mi totiž s ničím moc nepomohl, a to bohužel také trvá dodnes.
Měla jsem dvě domácnosti
Když byly nejmladšímu synovi dva roky, onemocněl Radkův otec. Žil už pár let sám, a tak jsem to byla já, kdo ho s kastrůlky chodil navštěvovat. Nebydlel daleko, a stejně jsem doma vařila, a tak jsme si s kluky udělali vždy procházku. A zatímco si on hrál se svými vnoučaty, něco málo jsem mu tam poklidila nebo skočila na nákup.
Času jsem měla dost, a když mi pohlídal děti, nevadilo mi vygruntovat mu byt. Jenže jeho zdravotní stav se nijak nelepšil. Skončil v předčasném důchodu a zvykl si na to, že já jsem vždy po ruce.
Z práce do práce
Já si v té době už ale malovala jinou budoucnost. Už jsem se opravdu těšila na to, až Tomáš půjde do školky a já nastoupím zase do práce. Být pořád ženou v domácnosti jsem nechtěla, a kromě toho jsem toužila po vlastním příjmu peněz. A tak jsem tedy do práce nastoupila.
V jedné soukromé firmě jsem dělala kancelářskou práci ještě před tím, než jsem nastoupila na kolotoč rození dětí a kojení, a měla jsem štěstí, že její majitel rozjížděl novou pobočku, kde hledal zaměstnance.
Není to sice žádné zaměstnání snů, ale vždy se tam ke mně chovali pěkně, a je to hlavně něco jiného než úklid a vaření. Jenže fakt, že jsem taky začala pracovat, vlastně v rodině nikoho nevzrušil.
Nic se nezměnilo
Můj manžel si dál jel to svoje, s kapelou objížděl malá městečka, a dokonce začal vypomáhat jednomu kamarádovi, který vlastní galerii. Nevím, co ho to najednou popadlo, protože k obrazům nikdy moc netíhl:
„Víš, Radu, objevil jsem úplně nový rozměr života, a navíc na mně Tonda dost visí. S každým novým nákupem nebo změnou v galerii se se mnou napřed radí!“ líčil mi tehdy nadšeně. Co jsem na to měla říci?
Nebaví mě to už!
Takže starost o dvě domácnosti zůstala na mně. A to jsem si myslela, že až budu pracovat, že si práce doma rozdělíme. Vše zůstalo jen na mně i nadále. Z práce napřed za dědečkem a pak domů obstarat své tři chlapy.
„Když jsem tchánovi naznačila, že by si mohl alespoň nějaké nákupy obstarat sám, skoro se na mě osočil: „Jak si asi, Radunko, představuješ, že bych tahal ty těžké tašky, když sotva chodím?“ To mě tedy naštvalo. Já tahám celý život tašky pro celou rodinu, i když mám doma silného chlapa. Bohužel na mé postavení služky v rodině si zvykli i moji dva synové.
Pokud byli doma, tak jsem to ještě brala, ale tchán nedávno zemřel a kluci se rozhodli, že se do dědova bytu přestěhují. Osmnáct jim už bylo, jeden studuje a druhý pracuje, tak proč ne? Konečně se mi uleví.
Jak jsem se pletla
Jenže moji dva habáni se domnívali, že jim budu servis poskytovat i tam. Vždyť jsem to tak dělala vždy, tak proč ne teď? „Nechápu, proč děláš dusno. To ti je zatěžko pomoci svým dětem?“ zeptal se mě dokonce včera večer můj muž, když se spokojeně po večeři dojídal bábovkou, co jsem o víkendu upekla.
Jak mu mám vysvětlit, že nejsem jejich služka, že už toho všeho mám plné zuby a nejraději bych někam utekla?
Bojím se bouře
Jsem vyčerpaná a chci mít také svůj život. Nikdy jsem na sebe neměla díky péči o všechny ani chvíli čas. Nejsem už nejmladší a potřebuji se o své tělo začít konečně starat, aby mi sloužilo i nadále.
Vždyť, co by s námi bylo, kdybych onemocněla? Kdo by se asi tak o ně, a nakonec i o mě, postaral? Jsem zoufalá a bojím se, že můj odpor bude znamenat bouři, ne-li rozpad naší rodiny. Takhle ale už dál žít nechci!
Radka S. (55), Brno
