Mé mámě je osmdesát let. Je na svůj věk fit, jen technologie ji občas dost trápí. A tak mi připravila horké chvíle!

Pořídila si chytrý telefon, ze kterého většinou jen volá. Psaní zpráv jí moc nejde. Když už nějakou napíše, bez kontroly ji pošle, protože na to prý špatně vidí. Nedávno zemřela maminčina nejlepší kamarádka Věra.

Vlastně to byl člen rodiny, protože ona žila sama, příbuzné měla příliš daleko. Mamince proto volali z ústavu, kde kamarádka zemřela, takže ještě nebyl termín pohřbu. Zařizovali ho vzdálení příbuzní. „Mami, až dostaneš parte, pošli mi, kdy a kde to bude,“ poprosila jsem ji.

Přes slzy jsem neviděla

Další tři dny se nic nedělo, a tak jsem začínala být nervózní. Maminku jsem začala urgovat. Ta mi ale nebrala telefon. Za hodinu mi přišla zpráva s očekávanými informacemi. V určený den jsem dorazila na obřad.

Protože jsem se opozdila, vešla jsem rovnou do síně. Ani jsem se nerozhlížela, a jen jsem brečela.

Až po chvíli mi došlo, že nevidím maminku. Udivilo mě to, ale řekla jsem si, že protože příbuzné Věry vlastně neznala, sedla si až za ně. Až když jsem uslyšela jméno zemřelé, došlo mi, že jsem na cizím pohřbu! Krve by se ve mně nedořezal. Přemýšlela jsem, co mám dělat.

Nemohla jsem zmizet

Bylo mi hloupé odejít během smutečního obřadu, a tak jsem raději zůstala. Vynechala jsem jen kondolenci pozůstalým, abychom se vyhnuli trapnému okamžiku překvapení. Když jsem vyšla ven, hned jsem slyšela mámu: „Odkud to jdeš?“ běžela ke mně.

Neměla jsem odvahu jí říci, jak to popletla, a tak jsem se vymluvila, že jsem hledala záchod. Díky jejímu překlepu jsem si tak užila hned dva pohřby po sobě.

Marie S. (57), Brno