Domů     Jsou to skvělí parťáci
Jsou to skvělí parťáci
5 minut čtení

Do našeho života vstoupili dva nalezenci a přinesli do našeho domu velké štěstí a radost. Od rána do večera tu zněl dětský smích. Tolik už jsem od života nečekala.

Edík sedí na zemi a hází Maxovi míček. A ten mu ho s radostí nosí zase zpátky. Občas se mu na podlaze rozjedou nožičky do všech stran a on se rozplácne jako žába. V tu chvíli se začne smát Edík a pejsek k němu radostně běží a olizuje ho.

Je rád, že se jeho kamarád dobře baví. A co teprve já. Vidět Edíka se smát, to byl pro mne hotový zázrak. Už jsem se bála, že to nikdy nedokáže. Dodnes si pamatuju naše první setkání. Málem mi to tehdy utrhlo srdce. I ta léta, jak dospíval.

Přáli jsme si holčičku

S manželem jsme spolu už přes pětadvacet let. Dodnes se máme pořád moc rádi a život jeden bez druhého si ani neumíme představit. Ale jedna věc nás dlouho velice trápila. Ač jsme o to opravdu moc stáli, děti nepřicházely. Udělali jsme pro to úplně všechno.

Můj manžel Vlastík při mně v těch chvílích pevně stál. To mu nikdy nezapomenu.

Když všechno selhalo

Po všech marných pokusech jsme se nakonec rozhodli pro adopci. To rozhodnutí bylo jednomyslné. Oba jsme si přáli dítě co nejmladší, a manžel navíc by rád měl holčičku. Mně to bylo jedno, hlavně abych už „své dítě“ měla doma. Nebylo to ale tak jednoduché. Všechno to papírování, pohovory, testy.

Doufala jsem, že se nám poštěstí přivézt si domu miminko, čekání na dítě už ale trvalo moc dlouho. Už jsem se nemohla dočkat, až toho človíčka vezmu do náruče.

Ale pak nám zavolala ředitelka dětského domova, abychom se na některé pro adopci volné děti, přišli podívat.

Mluvily jeho oči

Byla jsem nervozní jako nikdy. Celá jsem se klepala a držela se pevně manžela za ruku. I když prostředí, ve kterém děti žily, bylo pěkné, světlé a vyzdobené, padla tam na mne podivná tíseň a lítost, že tyto děti nemají normální dětství.

A právě v tu chvíli jsem ucítila, že mě někdo pozoruje. Rozhlédla jsem se po místnosti. Vmáčknutý do rohu tam seděl asi čtyřletý klučina a soustředěně mě pozoroval. Naše oči se střetly. Ty jeho, velké, hnědé až uhrančivé, byly plné smutku.

Těžké začátky

A ty mé zase plné slz. Bylo rozhodnuto. Adoptujeme toho chlapce. Dodnes jsem vděčná manželovi, že tenkrát neprotestoval. Tak k nám přišel náš Eda.

Když jsme si Edíka konečně mohli definitivně odvézt domů jako svého syna, začaly nám krásné, i když dost těžké časy.

Už „tety“ z dětského domova nás varovaly, že to je těžký případ. Edík prý příliš nekomunikuje, je odtažitý a stále zachmuřený. To všechno byla zpočátku pravda. Edíkův osud byl velice pohnutý. Celé dlouhé čtyři roky čekal na to, až ho někdo bude opravdu chtít.

Byl to moc hodný klouček, ale děsila mě jeho uzavřenost a trvalý smutný výraz ve tváři. Nikdy se neusmál. A to jsme s manželem dělali všelijaké „srandičky“. Jen aby se konečně zasmál. Nic nepomáhalo.

Co to kňučí?

Zhruba rok potom, co k nám Edík přišel, jsem ho ráno, jako obvykle vedla do školky. Když jsme šli kolem kontejnerů, Eda se náhle zastavil. „Slyšíš to, mami? Co to je?“ Po chvíli jsem to uslyšela i já. Takové slabounké pískání a znělo z jedné popelnice.

Když jsem ji otevřela, srdce se mi zastavilo. Tam v odpadcích ležela tři docela malá štěňata. Dvě už nežila. To naštěstí Edík neviděl. To poslední ale ještě dýchalo a vydávalo ty žalostné zvuky.

Boj o život

Bylo mi jasné, že ze školky i z mé práce ten den nic nebude. Štěně jsme dali do krabice od bot a ujížděli k veterináři. Maxík, jak jsme ho později pojmenovali, se ukázal jako velký bojovník. A i když mu na veterině nedávali moc velkou naději, přežil.

Dokonce se brzy měl čile k světu. Edík úplně ožil, nechtěl ani chodit spát a hlídkoval u nemocného pejska. Krmil ho lžičkou a hlídal mě, jestli mu dávám správné prášky. A když Maxík poprvé sám vesele vyskočil z pelíšku, Edík se rozesmál na celé kolo: „Hele, mami, už je zdavý!“

Nerozlučná dvojka

Od té chvíle ti dva bez sebe neudělali krok. Dvě spřízněné duše, dva odložení a nalezení parťáci. Edík celý pookřál. Začal se nejen vesele smát, ale byl i vstřícnější a hovornější.

Teprve s příchodem Maxíka, ze kterého se vyklubal hezký „pouliční“ fešák, přišlo do naší rodiny skutečné štěstí a pohoda.

Našemu Maxovi už bylo deset let a Edovi, který se dostal na gymnázium, bude za pár dní šestnáct. I když má hodně zájmů, Maxík je vždy na prvním místě. Jen doufám, že tu s námi Max ještě nějaký čas pobude.

Věra T. (56), Tábor

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.