Vždycky jsem odsuzovala dívky, které chodily se ženatými muži. Přišlo mi ubohé, rozvracet manželství. Jenže pak jsem se zamilovala…
Po vysoké škole jsem začala pracovat v cestovní kanceláři. Byla jsem mladá a život jsem měla před sebou. Říkalo se o mně, že jsem hezká a chytrá, měla jsem spoustu kamarádek i kamarádů, jen tu pravou lásku pořád ne a ne potkat.
Měla jsem sice za sebou několik kratších vztahů, ale s těmi mladíky jsem se brzy rozešla. Přišli mi nezralí. Začalo mi táhnout na třicítku, většina mých kamarádek byla dávno vdaná a některé měly i děti. Začala jsem se trochu obávat, že skončím sama.
Ale zase mě to brzy přešlo, protože jsem si na druhou stranu mohla dovolit spoustu věcí, které ty vdané kamarádky už nemohly.
Vydělávala jsem docela slušně, mohla si koupit, co se mi líbilo, rozhodovala jsem se svobodně, vlastně kromě toho chlapa mi nic nechybělo.
Osudový muž
A pak k nám do cestovky nastoupil nový náměstek. Od pohledu fešák, příjemný, galantní muž. Když jsem ho viděla poprvé, úplně se mi zatajil dech. Vycházeli jsme spolu do začátku skvěle a já po nějaké době zjistila, že se mi o něm začíná zdát.
Zkrátka, zamilovala jsem se jako malá holka, aniž bych o něm věděla něco bližšího.
Nevěděla jsem ani, kolik mu je let, i když bylo jasné, že je o dost starší. Pak jsem se od jedné kolegyně dozvěděla, že mu brzy bude padesát, je ženatý a má syna. Ale ani tahle informace mi nijak nepomohla, abych na něj nepřestala myslet.
V práci jsem se samozřejmě hrozně snažila, aby to na mně nikdo nepoznal, ale i když jsem si tenhle nový cit přísně zakázala, byla jsem v tom až po uši. Nakonec jsem si řekla, že nezbývá než počkat, až mě to přejde, a tomu jsem i věřila.
Nakonec bylo všechno jinak. I když jsem se snažila rozptýlit všemi možnými způsoby, dokonce jsem odjela s přáteli na na dovolenou k moři, kde jsem doufala, že přijdu na jiné myšlenky, stejně mi to nebylo nic platné.
Podlehla jsem
A pak mě pan inženýr pozval na kávu, prý že se mnou potřebuje v klidu probrat jednu pracovní záležitost. Naoko jsem dělala, jako že je to normální, ale uvnitř jsem se celá roztřásla, a dokonce jsem litovala, že jsem si ten den nevzala na sebe něco hezčího.
Pak jsem se ale v duchu okřikla, co to vyvádím, přece jsem dospělá, rozumná žena, a tak to musím v pohodě zvládnout. O nic přece nejde, prostě si popovídáme, záležitost vyřešíme a zase si půjdeme po svých.
Možná už tehdy jsem ale v duchu tušila, že to nebude jen tak. A taky nebylo. Nejdřív jsme sice probrali nějakou malou lapálii, ale bylo mi jasné, že to byla jen záminka, to jsme mohli vyřešit během pár minut v práci.
Zamilovaná
A pak mi vyznal lásku. Zůstala jsem jako opařená. Nijak se netajil tím, že je ženatý, ale prý se ženou už dávno žijí jen vedle sebe.
Do mě se prý zamiloval hned první den a ví, že mi toho moc nabídnout nemůže, protože se zatím kvůli synovi, který je v pubertě, rozvést nemůže. A jestli prý může doufat, že bych s ním začala chodit.
V duchu jsem si říkala, že to přece nejde, vždyť je to proti mým životním zásadám chodit se ženatým, ale z pusy mi vylétlo „ano“. A začal náš románek. Své city jsme museli pochopitelně skrývat, ale chvíle, které jsme tajně trávili společně, byly prostě úžasné. Po všechny ty roky jsem po něm nic nechtěla a on to oceňoval.
Léta však plynula a já si začala říkat, že když jeho syn dokončil vysokou školu, už bychom snad mohli náš vztah legalizovat. Ale Michal mi se smutkem řekl, že jeho žena onemocněla, takže se teď rozvést nemůže, protože by ji to snad zabilo.
A to on si nechce vzít na svědomí. Polkla jsem slzy a pokračovali jsme dál ve stejných kolejích.
Vím, že aspoň tehdy jsem se s ním měla rozejít, ale já to nedokázala. Příliš jsem ho milovala. Uběhla další léta a vše zůstávalo při starém. Věnovala jsem Michalovi nejlepší léta a pak se se mnou jednoho dne rozešel.
Dostal nabídku na jinou práci a odstěhoval se i s manželkou. Rozloučil se se mnou jen v práci, kde pořádal rozlučku, nebyl ani čas na to dát si sbohem.
Už nevidím východisko
Zbyly mi jen oči pro pláč. Kdybych aspoň měla dítě, říkám si dnes, ale Michal vždy striktně trval na prezervativu. Zůstala jsem sama. Děti už mít nebudu a partnera asi taky ne.
Nedovedu si představit, že bych po tolika letech s Michalem mohla ještě potkat někoho lepšího, který by mě udělal šťastnou třeba i s dětmi, které bych mu mohla pomáhat vychovat.
Občasné pozvání na schůzku od případných kandidátů na partnera odmítám, kamarádkám se zdám „divná“. Přestože netrpím nedostatkem peněz, dala bych všechno, co mám, za plnohodnotný vztah s dětmi.
Ale bohužel, ten správný moment už jsem propásla. Přitom si stačilo uvědomit, že mám na víc, než na vztah s ženatým mužem. Můj život je smutný a občas přemýšlím, jestli má vůbec cenu. Zavinila jsem si to ale sama. Láska je opravdu slepá.
Renata (50), Brno
