Kdyby nebylo nevšímavosti lidí, mohl můj milovaný syn ještě žít. Nedokážu se s tou situací nikdy smířit a těm neznámým odpustit. Přestala jsem mít ráda lidi.

Jedině, kam ještě dneska chodím, je hřbitov. Když tam zajdu kolem poledního, prakticky nikoho nepotkám. Vyměním kytky ve váze, zapálím svíčku a sednu si na lavičku. Mám ji přímo u hrobu, takže si můžu nerušeně se synem „povídat“.

Vyprávím mu o všem, co se mi od minulé návštěvy přihodilo a na co jsem myslela. Pak ještě zavzpomínám na nějakou příhodu, kterou jsme spolu kdysi zažili, a je čas jít domů. Nebýt tohoto místa, kam můžu stále chodit vzpomínat, asi bych se zbláznila definitivně.

Hodný a pracovitý chlapec

Adam byl můj prvorozený syn. Můj manžel byl o patnáct let starší než já a brzy po narození naší Lidušky zemřel. Jako vdova se dvěma malými dětmi jsem to neměla jednoduché. Musela jsem hodně pracovat, abychom se uživili.

A můj Adámek mi v péči o domácnost velmi pomáhal. Staral se pečlivě o svou o pět let mladší sestru, pomáhal mi s nákupy, uklízet i vařit. A navíc se velmi dobře učil.

Nepřestal se starat

I když dospěl a našel si přítelkyni, Adam nikdy nezapomínal na mě ani na sestru. Autem, které si pořídil v bazaru, nás vozil na nákupy, ale také na výlety. Byl mojí oporou.

O to víc, když se také Liduška odstěhovala z domu a já se přestěhovala do menšího bytu, který bylo třeba zrekonstruovat.

Jel pro mě

Ten osudný den jel Adam pro mě a moje dvě kamarádky. Byly jsme na jedné chatě v horách a po týdnu plném zábavy a krásných procházek jsme se vracely domů.

Adam ale v domluvenou dobu nepřijel. Seděly jsme a čekaly a čekaly. Marně. Teprve po dlouhých hodinách čekání a zoufalého přemítání, co se mohlo stát, jsem se dozvěděla krutou pravdu.

Nikdo mu nepomohl

Při cestě za námi dostalo Adamovo auto na olejové skvrně na silnici smyk a narazilo do stromu. Adam byl sice vážně zraněn, ale ještě žil. Kolem však, jak ukázala místní kamera, projelo hned několik aut.

Ale ani jedno nezastavilo, aby pomohlo. Až po mnoha minutách konečně někdo zavolal záchranku. Když přijela, bylo už pozdě. Ale před tím syn mnoho minut umíral sám, bez pomoci. Rychlý zásah by mu s velkou pravděpodobností zachránil život. Kvůli lidské bezohlednosti ale můj syn už nežije.

Zanevřela jsem na lidi

Zlomilo mě to. Z veselé a aktivní ženy se stala nepřístupná a zamlklá osoba, která nemá ráda lidi. Snažila jsem se chodit do práce, ale nakonec jsem to vzdala a šla do předčasného důchodu.

Postupně jsem omezila všechny kontakty. Už nechodím mezi lidi. Nakupuje mi dcera. Na ulici se odvážím, jen když jdu za svým Adamem.

Helena K. (66), Ostrava