Nikdy jsem neměla talent na cizí jazyky, ale angličtinu jsem se učila. A nakonec i já mohla své znalosti uplatnit.
Kráčela jsem jarním deštíkem po letištní ploše. Koukala jsem zmateně na letadlo, ke kterému jsem se přibližovala s ostatními cestujícími. Tohle že je ten slavný airbus? Není náhodou tak trochu malý?
Raději jsem se proto letušky stojící před schůdky do letadla zeptala: „Je tohle ten airbus do New Yorku?“ Zmrazila mě pohrdavým pohledem: „Samozřejmě, madam.“ Tak začala moje první velká cesta za dobrodružstvím a trapasy.
Spadl mi hřebínek
Když jsem se ocitla po hodinách letu na letišti v New Yorku, pochopila jsem náhle, že jsem to s tím svým sebevědomím trochu přehnala. Jak jsem si mohla myslet, že můžu jen tak vyrazit sama za hranice všedních dnů?
Já, která byla dosud nejdál u Balatonu. Ale tady? Všude byly anglické nápisy, nějaké hlášení znělo z reproduktorů a místní celník na mě drmolil nekonečné otázky, kterým jsem vůbec nerozuměla. Chytla mě panika.
Neustále jsem opakovala těch několik naučených vět o tom, kam jedu, proč tam jedu, jak tam jedu. Zkrátka nakonec jsem nějak intuitivně dokázala odpovídat a pasovou i celní kontrolou jsem šťastně prošla.
Toalety nebyly
Ovšem po tom nervovém vypětí jsem potřebovala okamžitě na toaletu. Rozhlédla jsem se kolem. Ale po známém nápisu WC ani vidu, ani slechu. Nikde nic takového nebylo a paní, které jsem se zeptala, na mě koukala jako na blázna.
Situace začínala být dramatická a já se zoufale ptala dál. Podvědomě jsem se držela za břicho, a tak se konečně čtvrtý nebo pátý člověk dovtípil, že se možná co nevidět počůrám nebo ještě hůř. Dovedl mě proto před dveře s nápisem Restrooms. Tak odpočinkovou místnost bych opravdu nečekala.
Do velkoměsta!
Opět mi stouplo sebevědomí. Byla jsem proclená, měla jsem všechna zavazadla, dokázala jsem najít WC a seděla jsem v autobuse směr centrum s platnou jízdenkou na loď k soše Svobody.
Autobus nás vysadil u přístaviště na nábřeží. Takový zmatek a tolik lidí jsem ještě nikdy neviděla. Byl začátek devadesátých let a já byla světa neznalá. Přidala jsem se proto k nějaké skupince turistů, které vedla veselá a upovídaná průvodkyně.
Že jsem někde špatně, jsem zjistila až v autobuse. Místo k soše Svobody jsem jela totiž na okružní jízdu městem. Nakonec to nebyl tak špatný omyl, i když jsem z barvitého monologu naší průvodkyně zachytávala jen pouhá jednotlivá slova.
Teskně hučí… dlouho do noci
Zcela vyčerpaná celodenními dojmy jsem se večer ocitla na 42. ulici, odkud odjížděl autobus k Niagarským vodopádům. Našla jsem ho. Pro jistotu jsem se ještě řidiče zeptala, zda opravdu jede tam, kam chci.
Byl ochotný. Jenže vycházelo z něho něco, co jsem vůbec ani za angličtinu nepovažovala. Jako kdyby se mu náhle udělalo nevolno. Když jsem se ho na to samé ptala potřetí, netrpělivě mávl rukou, abych si sedla do autobusu a mlčela.
Chtělo se mi brečet. Co budu dělat, vždyť se tu s nikým nedorozumím? Vedle mě se posadil sympatický chlapík a začal si povídat. Nevěřila jsem vlastním uším! Já mu rozuměla pomalu slovo od slova. A pak že neumím anglicky.
Jenže zrovna ve chvíli mé největší euforie mi pán prozradil, že je v USA na návštěvě za dcerou a přiletěl z Varšavy. Slovan všude svého bratra má! Od té chvíle jsme každý mluvili, jak nám zobák narostl. A krásně jsme si popovídali.
Lada F. (60), Prostějov
