S manželem jsme spolu prožili pár desítek let. Manželství jsme sice měli celkem hezké, ale všední život vztah unaví a my se v něm začali nudit!
Po mnoha společných letech se nám ze vztahu nějak vytratila láska. Syn „vyletěl“ z hnízda a my dva se rázem neměli o čem bavit. Nejspíš jsme si už dávno všechno řekli.
Byli jsme jeden vedle druhého jako stůl a židle, které sice patří k sobě, ale mohou existovat i bez sebe.
Můj smutek rychle rozptýlil
Na poslední dovolené s manželem jsem si jednou odskočila k řece, popřemýšlet o svém prázdném životě. „Snad tady nebrečíš? Nebul!“ objevil se v mém zorném úhlu Bedřich, manželův kamarád ze studií.
Byl nám na svatbě za svědka, stejně jako můj muž potom jemu. Šikmo hodil placák do vody. Místo žabky skákající po hladině letěl kámen rovnou ke dnu. „Už ti to nejde jako za mlada,“ zasmála jsem se.
„Cože?!“ vyskočil náš rodinný přítel. Nasbíral plnou hrst kamenů a „rosničky“ skákaly po hladině jedna za druhou. „Je jak mladý puberťák,“ pomyslela jsem si a přistihla se, že ho s chutí pozoruji.
Začal mě bavit svět
Když jsem se pak marně pokoušela ho napodobit, stoupl si za mě a chytil mě za ruku, aby mi pomohl. Projel mnou dávno zapomenutý pocit! Najednou jsem si uvědomila, že se cítím jako už roky ne.
Připadala jsem si svobodná a volná. Chmury se téměř rozplynuly. Do chaty, kterou jsme společně s přáteli obývali, každý pochopitelně ve své ložnici, jsme se vraceli před setměním.
Béďa byl svlečený do půl těla, protože jeho košile byla plná hřibů a křemenáčů, které jsme cestou našli. Naše druhé polovičky, Květa s Milanem, jen zvedly oči od rozluštěných křížovek. „Chcete pomoct?“ zeptala se jen Květa. Odmítli jsme ji a připravili houby k večeři.
Nemoc málem zkazila výlet
Večer jsme si naplánovali na další den výlet na zámek a do půlnoci pak mastili kanastu. Párkrát jsme se u toho i chytli, zase se usmířili a spokojeně zalezli do svých postelí. Ráno jsem vstala první a mazala chleby na cestu.
Milan ležel stočený čelem ke zdi a držel se za břicho. „Nezná houby a motá se do toho,“ brblal a já si domyslela, že patrně nadává na mě. Vystrašeně jsem zaťukala na kamarády: „Jste v pořádku?“ Otevřít přišel Béďa.
„No, jak se to vezme,“ začal rozvážně. Nenechala jsem ho domluvit a chytila se za pusu: „Je jí z těch hub špatně.“ „Kdepak. Něco ji v noci štíplo, otekla a má po náladě.“ Květa se přesto došourala k snídani. Manžel zůstal ležet.
„Tak a máme po výletě,“ povzdech si Bedřich. „Jeďte sami,“ otočila se na mě Květa. „Přežiješ to?“ zeptala jsem se už trochu ironicky manžela. Místo odpovědi mě odmávnul jako dotěrnou mouchu.
V labyrintu
A tak jsme s Bedřichem vyrazili sami. Sice jsem měla trochu černé svědomí, ale především proto, že jsem se moc těšila. Špatné myšlenky mě ale rychle opustily v zahradním labyrintu zámku Loučeň.
V labyrintáriu s několika bludišti jsem totiž byla poprvé v životě. V ten moment jsem se vůbec necítila na svých pětapadesát. Bylo mi prostě báječně. A s Bedřichem jsme si měli stále co říci.
Litovali jsme se
Svěřil se mi, že ho celý život mrzelo, že nemají děti. Ptal se na našeho Stáňu, kterému už bylo třicet. Já zase vyprávěla o svých nenaplněných touhách.
Vždy jsem chtěla poznat víc krásných míst v Čechách na a Moravě: „S Milanem jsme každý rok jezdili k moři, které miluje, ale tady to skoro neznám,“ posteskla jsem si.
Po návratu nás čekal šok
Našim „marodům“ jsme vezli dárky. Květě čokoládu jako bolestné a Milanovi na rozbouřený žaludek žaludeční čaj. Zaparkovali jsme dole na cestě a nenápadně jsme se plížili k chatě. Chtěli jsme je překvapit.
Televize hrála na plné pecky. „Nějaká vědomostní soutěž, ty Milan hltá,“ špitla jsem. Stoupla jsem si na špičky k oknu a málem padla do mdlob! Před řvoucí obrazovkou vedle sebe seděly naše polovičky v milostném rozpoložení.
Můj muž Květě hladil koleno a druhou rukou jí žmoulal ucho! Koukal jí zamilovaně do očí a mluvil. Můj nemluva, z něhož dostat slovo bylo často nad moje síly, nezavřel pusu.
Předčasný návrat domů
Jak jsem v údivu drcla čelem o sklo, ty dvě hrdličky to probralo. Bedřich zachoval ledový klid: „To divadlo s bolestí břicha sis mohl nechat od cesty. Vždycky jsme spolu mluvili na rovinu!“
Hned ten den jsme se oba páry sbalily a odjely. Doma panovalo ještě větší ticho než dřív. Po půl roce jsme udělali něco, čím jsme všechny zaskočili, co jsme ale měli udělat už dávno.
Já uvolnila místo Květě a nastěhovala jsem se k Bedřichovi. Zpočátku nás všichni odsuzovali. My tak ale žijeme už třetí rok a všichni do jednoho jsme tak šťastní! Jen společné dovolené už nepěstujeme.
Zdena P. (58), Beroun
