Před několika lety jsem si z dovolené přivezla větvičku ibišku. Já vím, že se to nemá, ale ten keř před naším odjezdem naboural zelinář a ujel. Nalomeného ibišku mi bylo líto, a tak jsem si ho kousek nenápadně přibalila do kufru.

Překvapil mě

Když mi dělal radost po celou dovolenou, chtěla jsem si ty krásné vzpomínky uchovat. Ibišek mi k tomu dal šanci. Dlouho to vypadalo, že nepustí kořínky, ale nakonec se podařilo. Radovala jsem se jako malé dítě.

Velká odměna

Manžel nad tím kroutil hlavou. „Ty bys dokázala vzkřísit i mrtvého,“ pochválil mě za tu trpělivost, s jakou jsem ibišek vypiplala. Dostal krásné slunné místo a měl se u mě jako v bavlnce. Odměnil se mi stonásobně.

Kvete a mně připadá, jako by se na mě těmi květy díval. Možná se i trochu usmívá. Já vím, že tohle kytky nedokážou, ale já si to tak nějak představuji.

Pořád mě těší

Říkám mu Adónis, po tom krásném řeckém klukovi, který v bájích symbolizoval koloběh života přírody. A už má své potomky. Malá větvička se rozkošatěla, a tak jsem mohla podarovat dceru, které se tak moc líbil, i sousedku. Všichni mají radost z těch krásných květů.

Olga K. (67), Kladno