S kamarádkou jsme se vydaly do lesa. Už od začátku jsem za námi slyšela kroky. Nebyl to ovšem člověk, ale nějaké tajemné zvíře.
Budou to čtyři roky, co jsme s kamarádkou Jiřinou zažily něco nevysvětlitelného. Vyjely jsme do šumavských lesů. Tam jsme narazily na něco, co se nás snažilo vyhnat.
Byla jsem ostražitá
Velmi jsem se těšila na odpoledne v lese. S Jiřinou jsme byly poslední týdny zavřené v práci a hlava si žádala odpočinek. Byl krásný den, plný sluníčka. Já se kochala přírodou a tím klidem, který tam panoval.
Jiřina měla pořád v ruce mobil a šla přede mnou. Najednou jsem za zády ucítila pohyb. Intuitivně jsem se otočila, ale nikoho jsem nespatřila. Ovšem pocit, že tam někdo nebo něco je, byl stále intenzivnější. Slyšela jsem nějaké kroky. Nikoli lidské, ale zvířecí.
Zmocnil se mě strach
Chvíli jsem šla otočená zády k Jiřině, abych zjistila, co nás pozoruje. Podle pohybu listí, trávy a větviček se zdálo, že je to velký pes. Stopy za sebou sice nenechával, ale ty pohyby by tomu odpovídaly.
Zastavila jsem se a zadupala. Zvuky ustaly. Jenže podle trávy, která se slehla na zem, to vypadalo, že zvíře neuteklo, ale jen si sedlo. Dostala jsem strach. Otočila jsem se k Jiřině. „Ukliď už ten mobil. Něco za námi jde, musíme zmizet. Dělej!“ vyzvala jsem ji.
Zvíře se rychle přibližovalo
Vystrašeně na mě pohlédla, a na nic se neptala. Přidaly jsme do kroku, skoro jsme běžely. Průběžně jsem se za sebe ohlížela. Zřetelně jsem slyšela, jak tlapy těžkopádného zvířete dopadají na zem.
Přidalo se k tomu hlasité vrčení. Zvuky se blížily neskutečně rychle. V hlavě jsem odpočítávala, kdy mi ta nestvůra skočí na záda. Musela být už zatraceně blízko.
Přestože jsem nic neviděla, ve chvíli, kdy mi bylo jasné, že zvíře zaútočí, jsem strhla Jiřinu na zem. „Co děláš? Jsi normální?“ vyjekla na mě. „Pst! Podívej se tamhle,“ pobídla jsem ji a ukázala prstem.
Hlasy dětí
Před námi bylo velké mraveniště, které se pod tíhou neviditelného stvoření rozpadalo. Jiřina se vylekala a odmítala v cestě dál pokračovat. „Pojďme domů,“ prosila mě. Vydaly jsme se na cestu zpět.
Procházely jsme kolem skalního útvaru, kde jsme zaslechly dětské hlásky. Jakoby nedaleko pištělo padesát malých dětí. Zarazily jsme se a šly se podívat blíž. Dost nás znervózňovalo, že i když nic nevidíme, dětské hlasy slyšíme jasně.
Lesní duch
Nebyl čas to zkoumat, protože se znovu blížilo to zvíře. Chytila jsem Jiřinu za ruku a utíkaly jsme z lesa, jako by nám za patami hořelo. Když jsme se ocitly mimo porost, oběma se nám značně ulevilo.
Lehly jsme si celé udýchané na zem. „Co to mělo být?“ ptala se rozladěně kamarádka. Až doma jsme začaly pátrat. Dozvěděly jsme se, že v těch místech měla kdysi stát vesnice, která zanikla během třicetileté války. Pověst říkala, že pokud někdo uvidí ducha černého psa, má se mít na pozoru. V lese totiž střeží tajemství.
