Jsou chvíle, které nelze vzít zpátky a které vás budou stále pronásledovat. Jenže některým událostem nelze zabránit.

Potápěči stále ještě prohledávají koryto řeky. Zatím marně. Dokud ale nenašli tělo, stále doufám, že Luboš leží někde na břehu. Možná zraněný, ale živý. Tak strašně bych si to přála. Jsem zoufala aa za to, co se stalo, tak trochu cítím odpovědnost.

Měl Vikiho moc rád

Luboš byl syn mých milých sousedů. Znala jsem ho od narození, i když dnes byl z něj už sedmnáctiletý chlapík. Hodný a pracovitý. Často mi doma s něčím pomohl. Rád k nám na zahradu chodil, hlavně kvůli Vikimu. To je můj pes. Je to taková pouliční směska, ale moc chytrý a zábavný tvoreček.

Když jsem si ho jako štěně před pěti lety přivedla domů, hned si s Lubošem padli do oka. Luboš s ním rád běhal po okolí a u nás na dvorku mu vybudoval takovou menší „parkurovou“ dráhu a pečlivě s ním trénoval.

Chvilka nepozornosti

Ten osudný den jsem se šla s Vikim projít a nevím, co mě to napadlo, že jsem zamířila právě k řece. Celý předešlý týden hodně pršelo a korytem řeky se hnalo hodně vody. Viki si vesele poskakoval kolem hučícího živlu.

Na mokrém svahu mu najednou podjely nožičky a Viki sjel do řeky. Zoufale jsem vykřikla. Najednou jsem uslyšela šplouchnutí. Za Vikim, kterého unášel proud skočil z druhého břehu Luboš, který tam zrovna byl s kamarády.

Svého kamaráda zachránil

Lubošovi se podařilo zachytit Vikiho a dostat se s ním blíž ke břehu. Tam ho ještě stačil vyhodit na břeha pak zmizel pod vodou. Znovu se vynořil a potom ho stáhl jez. Jeho kamarádi běželi podél břehu, někteří volali o pomoc. Krve by se byl ve ně nedořezal.

Stála jsem tam celá ochromená a nevěděl, co dělat. Vyděšený Viki se mě olizoval a tiskl se mi k nohám.

Jak tu budu dál žít

Luboše nakonec našli několik kilometrů po proudu. Bohužel mrtvého. A to kvůli mě a mému psovi. Jak teď mám žít vedle sousedů, kterým já i Viki bude denně připomínat jejich velké neštěstí.

Irena H. (55), jižní Čechy