Jsem holka z Polabí. Jediný kopec široko daleko je Kunětická hora, kde se uhnízdil Rumburak, to asi všichni vědí. Na tuhle horu, tři sta metrů vysokou, jsou všichni pyšní. Ani mě nenapadlo hledat jiné hory.
To se změnilo, když do mého života vstoupil Roman. Chlap s hlasem tak silným, že by rozhoupal i zvony se srdcem vzhůru v mé rodné Kouřimi. Když jsem později někde zaslechla zvonění, říkala jsem přátelům, že Roman jenom šeptá a už to zvoní.
Romana bylo všude plno, ale bylo nutné si na něho zvyknout. Takový samorost, pro kterého nic nebyl problém. Když vedle sebe máte někoho takového, život je rázem o moc jednodušší.
Mělo to být terno
Než jsem ale Romana poznala, prošla jsem si takovým tím obyčejným životem holky se střední ekonomkou, která se vdala, protože se kamarádky vdávaly také. A byla to dobrá partie, jak říkal táta.
„Ta svatba smaže všechny naše hříchy,“ řekl, když se dozvěděl, že Josef je okresní funkcionář.
Myslel hlavně na strýčka Karla, který se zuby nehty držel půdy své rodiny, na které dřel od rána do večera, ale do družstva by nikdy nevstoupil.
Myslel i na moji sestru Ivanu, která se nevrátila z dovolené v Jugoslávii a dneska mi píše z Říma, kde se vdala za Alessandra, údajného potomka šlechtického rodu.
I na to, že jsme se jako rodina drželi stranou všeho, co tenkrát jenom zavánělo stranou. Být účetní v družstvu se do toho nepočítalo. Že jsem potkala Josefa byl omyl.
Byla jsem jako omámená
Omylem bylo i naše manželství, jenže na té tancovačce, kam mě zatáhly kamarádky si mě Josef vyhlédl. Netušila jsem, kdo to je, ale byl docela pohledný a dokud se neožral, byl i docela vtipný a příjemný společník.
„Neblázni,“ domlouvala mi tenkrát Jiřina, když jsem váhala kývnout na Josefovu nabídku, že mě doprovodí domů.
„Konečně můžeš mít chlapa!“ strčila mě do žeber. A já žádného neměla. Tak jsem spíš vedla já Josefa než on mě a v hájku po cestě mi vyznal lásku. Nevěřte ožralům! Teď už to vím, ale tenkrát jsem to snad i chtěla, naivní husa.
To se nemělo stát
Na to, že jsem v jiném stavu přišel gynekolog. A já doma řešila, co s tím. Když táta zjistil, kdo má být otcem, začal jednat. Zašel za Josefem, který se k ničemu nechtěl znát. A tak táta, který nikdy nechtěl nic mít s politikou, začal s nepřítelem vyjednávat.
Všem to mohlo být jedno, ale ještě zachovávali dekórum a tak Josef dostal jako stranický úkol si mě vzít. Bylo to na hlavu, ale já jsem se chtěla vdávat. Už kvůli rodině i kamarádkám. Přišel k našim požádat mě o ruku. Ožralý! A já si připadala jako zboží, které si koupíte na trhu.
Táta se mě formálně zeptal, jestli si chci Josefa vzít, ale vlastně už rozhodl. Dodnes nevím proč. Své důvody si vzal do hrobu. Svatby byly dvě. Na úřadě a v kostele.
Tu Josef absolvoval se skřípěním zubů, ale ukázalo se, že má babičku, která při obřadu byla v sedmém nebi.
Musela jsem pryč
Jako rodina jsme ani moc nežili. A tak, když se všechno změnilo, Josífkovi bylo devět, rodina se mi rozpadla. Víc bolelo, že odešel táta, který na tu změnu tak čekal. Josef tehdy už nevymetal žádné schůze, jen si doma foukal bolístky a léčil je pitím.
Doléčoval se v hospodě ve vedlejší vesnici, protože náš hospodský ho už ze své hospody vypakoval s dost vulgárními nadávkami. Když ho našli zadušeného v pangejtu za vesnicí ani mi slza neukápla.
Ale lidem jsem nějak začala vadit, najednou, a tak jsem se s máminým požehnáním odstěhovala i s Josífkem k její sestřenici do Podkrkonoší. „My už to nějak přežijeme,“ loučila se se mnou. Neměla jsem o ni strach. Všem vadil její zeť a také trochu já, že jsem ho přivedla do rodiny.
Jiný svět
Zabydlela jsem se ve městečku, nad kterým se zvedal jiný obzor, než na který jsem byla zvyklá. Žádná placka, ale hory. A kolem kopce. A mně připadlo, že tenhle jiný svět pro nás může být jiný začátek. Účtařina se mi najednou hodila víc než jsem si kdy mohla představit.
Bylo to zároveň něco nového, všechno se měnilo za pochodu, nové zákony, nové předpisy. Sotva jsem tomu tempu stačila. A pak se objevil Roman. Hřmotný a zároveň plachý, jako by tím silným hlasem bránil svoji křehčí duši. Zřídil si autodopravu a ve svých padesáti se postavil na vlastní nohy.
Byl mi sympatický, ale nenapadlo mě, že bychom my dva někdy něco spolu mohli mít. Čerstvě rozvedený, protože jeho žena nechtěla sdílet to dobrodružství a odešla i se dvěma syny za lepším do Prahy.
Je to změna
„Nemůžete přece pořád jenom sedět nad papírama,“ řekl mi jednou. „Já si větrám hlavu v kopcích. Chodíte a za obzorem se najednou vyhoupne něco, co ani nečekáte,“ přemlouval mě, abych s ním vyrazila na nějakou túru.
Pár kilometrů ze začátku, provětrat myšlenky. „Už to mám tady prošlápnuté, ale pořád je ještě něco, co vás za nejbližším kopcem může překvapit. A potěšit. To je místní kouzlo.“ Nechala jsem se pár dní přemlouvat.
Když mi Roman přinesl dobré boty, nebylo už na co se vymlouvat. Vyráželi jsme spolu o víkendu do okolí. Všechny ty kopce znal jménem, stejně jako potoky. A já najednou pocítila takový zvláštní pocit. Tohle by mohlo být štěstí, přiznala jsem si.
Já se opravdu cítila šťastná. Poprvé po dlouhých letech.
Velké plány
„Udělat Sněžku je docela brnkačka,“ smál se, když mě táhl do kopce. Ale vyšlapovat takové svahy už mi nedělalo žádný problém. Žádný krátký dech, cítila jsem se naprosto skvěle. Kdybych já kdysi něco takového tušila!
Holka z Polabí má našlápnuto na to být horalkou. Josífek odjel studovat do Prahy a když to půjde, rád by si udělal školu v zahraničí. Roman zatím spřádá plány, že si uděláme výšlap do Alp. „Proč ne?“ divil se, když viděl můj vyděšený výraz.
„Jednou se přece musíme pořádně nadechnout!“ Co tím myslel? přemýšlela jsem. Ale vlastně proč ne? Nikdy jsem neplánovala a teď si to užívám. Ta spokojenost, že se vám ty plány daří uskutečnit, je posilující.
Květa S. (65), Podkrkonoší
