Bratranec mým historkám nevěřil a strašidlům se smál. Nepomohla ani bílá paní ani oběšenec, až se nakonec objevilo záhadné stvoření, které nás děsilo až do rána.

Ve svém dětství jsem byla známá svým vypravěčstvím uměním, a to zejména, co se týká strašidelných příběhů.

Jakmile došlo na společné večery s ostatními dětmi, ať již z příbuzenstva nebo z vesnice, věděla jsem, že budu muset vyprávět, jakmile nadejde ta správná chvíle a atmosféra. Jednou se ale k takovému vyprávění nachomýtl můj bratranec.

Byl ve věku, kdy měl tendenci se těmto věcem vysmívat a různě je nemístně glosovat, a tak mě svými ironickými poznámkami vyprovokoval. Nezbylo, než prostě něco vymyslet, abych svou pozici obhájce duchů a jiných nadpřirozených bytostí ustála.

A v takovou chvíli mi pomohla maminka. Neváhala ani chvíli, spíchla si bleskurychle z bílého prostěradla dlouhý háv, a jakmile se setmělo, vylezla na hráz rybníka a začala velmi talentovaně strašit. Sestry a sestřenice ječely, až přiběhla babička.

Na ducha pohrabáčem

Jaké strašidlo? Naštvala se babička, popadla pohrabáč a vyrazila k rybníku. Musela jsem rychle za ní, aby neumlátila vlastní dceru. Inu, první pokus se nezdařil. Přemýšlela jsem, co vymyslet dál.

V patře domu visel nad jednou místností, která byla dostatečně strašidelná, hák a mě už dávno inspiroval jako místo vhodné k tomu, aby se na něm někdo oběsil. A pak strašil. Vyprávěla jsem o oběšenci opravdu poutavě, leč bratránek byl odolný.

Blížila se půlnoc, tak rozhodl k mé velké nelibosti, že se půjdeme na oběšence podívat. Vzali jsme baterku, protože v patře nesvítilo světlo, a stoupali po krkolomných dřevěných schodech vzhůru.

Bratranec, který se tvářil posměšně, šel první, já za ním, a pak obě mé sestry a poslední sestřenice. To, co jsme viděli, byla hrůza nejen pro všechny, ale hlavně pro mě samotnou.

Ve světle měsíce, které padalo přesně na staré dveře a hák nad nimi, jsme uviděli ve větru se pohupující postavu. Visel tam!

Číhal na nás oběšenec

Ten, kdo nejvíc řval a běžel jako první, byl bratranec, a bylo mu jedno, že při tom běhu porazil nás všechny, co jsme šli za ním. Jeho statečnost spadla do kalhot.

Běžela jsem taky, a protože jsem si uvědomila, že kdesi vzadu zůstala na schodech zoufale brečící moje nejmladší sestra, chytla jsem jí za dlouhé vlasy a vlekla za sebou. Jekot, ten večer už druhý, přilákal dospělé. A i oběšenec se bohužel vysvětlil.

Strýc na hák pověsil bundu, ve které na půdě cosi opravoval. Rozhodnutí stařešin bylo jednoznačné. Už toho zlobení bylo dost. Děti půjdou spát! Tak jsme šli, a jak jinak, než do jedné z pochmurných místností v patře. Jiné v domě ani nebyly.

A tam jsem se dočkala. Něco tam lezlo. Plazilo se to od jedné postele ke druhé a hrozně to funělo. Jasně jsme slyšeli praskání prken a tam, kde tento zvuk ustal, se ozvalo těžké oddychování a dokonce mlaskání. Byli jsme zavrtáni do peřin a báli se pohnout. Někteří si přetáhli deku přes hlavu – až jsme postupně usnuli.

Petra (63), Sokolov