Ta noc byla svatojánská a my vyrazily s s kamarádkami sbírat devatero bejlí. Světlušky nás zavedly k pasece, nad níž se vznášela podivná zjevení.
Bylo to před třiceti lety, krátce po revoluci se začaly šířit ty nejrůznější zvěsti o magii, bylinkách a různých starých zvycích. Já, moje sestra a dvě naše kamarádky jsme byly přímo posedlé po všem tajemném a magickém a tyto věci jsme hltaly. Už nevím, kterou z nás to napadlo, že půjdeme na svatého Jana o půlnoci sbírat devatero bylinek. A kam také jinam, než na nejbližší konec. Byl krásný teplý večer, hvězdy nádherně svítily a mezi nimi měsíc jako kolo. Byl téměř úplněk. Magická noc. Kolem jedenácté jsme se sešly všechny čtyři na kraji vesnice a pak odhodlaně vyrazily. Tu a tam jsme zahlédly nějakou tu světlušku.
Kroužily kolem nás
Začaly jsme stoupat do kopce a spolu se stromy, které houstly, přibývaly i světélka. Najednou se jich vyrojilo tolik, až nás to trochu polekalo. Světlušky kolem nás kroužily a celý houf jich letěl před námi směrem k pasece, kde jsme se chystaly bylinky sbírat. Jako by věděly, kam jdeme. Už jsme paseku ve světle měsíce viděly, zastavily jsme se, abychom se vydýchaly. Už jen pár kroků a paseka je naše! Třeba objevíme i kvetoucí zlaté kapradí! A třeba najdeme poklad! To všechno jsme si nadšeně slibovaly večer, než jsme se vydaly za dobrodružstvím. Jak jsme tam tak stály, najednou jsme uslyšely divný zvuk. Takové tiché kňourání. „Slyšíš to taky?“ ptaly jsme se jedna druhé.. „Co to může být?“ Marně jsme přemýšlely, jaké zvíře by mohlo vydávat takový zvuk. Ozýval se z paseky.
Jako v pohádce!
Nejprve jsme neviděly nic. Až když si oči zvykly, jsme v jasu měsíce a svitu hvězd spatřily něco neuvěřitelného. Nad paloukem se vznášela mlžná zjevení. Byly to naprosto zřetelné lidské postavy, průsvitné, jako by byly z pavučiny. Poletovaly v kruhu, a vydávaly ten zvláštní vysoký a táhlý zvuk, který se podobal zpěvu. Nemohly jsme odtrhnout oči od toho výjevu. A najednou jsme viděly další a další malé tvorečky, kteří poletovali všude kolem. Mnozí měli křídla. Byli to snad elfové? Škoda, že se to nedalo nějak vyfotit nebo jinak zaznamenat. Až to budeme vyprávět, nikdo nám neuvěří. Všichni se budou smát. Sestra měla chuť se k těm mlžným tvorům rozběhnout, co by se stalo? Jenže já si vzpomněla na pohádky, jak víly občas někoho utancovaly, a říkala jsem si, co když mají takovou sílu a moc? Ne, nebylo by dobré je rušit. Ještě dlouho jsme ta zjevení pozorovaly a nemohly se nabažit, až nám zmizely v temném lese. Nikdy na ten zážitek nezapomeneme.
Věra (53), Česká Skalice
