Manžel mi umřel a já jsem s mladými zůstala v domě sama. Najednou jsem získala pocit, že jsem tam navíc. Ten pocit je pořád silnější.

Já tedy nevím, možná jsem nějaká předpojatá, taky mám asi jiné představy o tom, jak se má vychovávat chlapec v muže, ale nemůžu si pomoct.

Dosud jsem svou snachu docela brala, řekla bych, že jsem ji měla ráda, i když, to víte, vždycky se najde něco, co vás nenechá chladnou… Ale teď, kdy jde o výchovu mého vnuka, už to nemohu snášet dál. Co vlastně? Ten kluk roste jako dříví v lese!

Tedy já nevím, jestli jsem moc ze staré školy, ale za našich časů nebylo myslitelné, aby nějaký chlapec ve věku čtrnácti let chodil domů až kolem půlnoci! Tedy, abych snaše nekřivdila, tohle mu dovolí jen jednou týdně, ale přesto je to tedy na pováženou!

A jak chodí Richard oblékaný… Jako nějaký vandrák. Roztrhané kalhoty, boty popsané barevnými tužkami, a ten účes! Má to na jedné straně vyholené a na druhé až na záda, no, že jim to dovolí v té škole!

A Kateřina, moje snacha, říká, že tomu nerozumím, že takhle dneska ta mládež normálně chodí do školy.

Roste jako dříví v lese

Tak dobře, říkám si, tak když mu to ve škole dovolí, ať tak chodí. Za mých mladých let by takového kluka veřejná bezpečnost chytila a strčila do chládku, aby ho naučila móresům. Ale to, že ten kluk kouří, to už je teda silná káva.

A Kateřina že mu to prý zakazuje, ale kluk si dělá co chce. Jak, že si dělá co chce? To ho neumí ta holka trochu srovnat? A když jsem jí to vyčetla, tak na mě najednou vypískla, ať jdu za Jarouškem! To je můj syn.

Kačence se asi nelíbí, že má její manžel moc práce a holt nestíhá svého syna držet patřičně zkrátka. Ale to už měla začít Kateřina, to už se pak špatně napravuje, co se zanedbalo. No, taky jsem s Jardou mluvila, tedy chtěla mluvit, ale poslal mě pryč.

Byl zrovna na gauči před televizí, když jsem k nim do patra přišla a zastihla ho v obýváku, kde trávívá odpoledne u televize. Bydlíme totiž v jednom domě, já mám dole cimru, manžel mi umřel, je to pět let.

Také potřebuju si s někým popovídat, ale i když by lidi byli, stejně se mnou nikdo nemluví. Posílají mě pryč. Tedy Kateřina ne, to musím říct, ale pořád mi jen vysvětluje, že mám nějaké špatné informace, nebo že tomu nerozumím a tak.

Manžel z toho měl infarkt

Vysvětluji skoro každý den Kateřině, že Richard roste jako dříví v lese a já mám pocit, že jako kdybych házela na stěnu hrách! Snacha mě poslouchá a pak prohlásí, že musí někam jít, něco zařídit, nebo podobně. Popadne tašku a jde.

Vyhýbá se mi, to je jasné, nechce slyšet pravdu. Ale já vím, že ji to taky trápí. Tuhle jsem šla pro něco do patra a stála ne chodbě a slyším, jak Kateřina s Jarouškem řeší Richardův prospěch. Má samé trojky a čtyřky, kam to dotáhne takový kluk?

Kdyby byl ještě naživu můj manžel Tonda, ten by se na to podíval, to byl jiný metr! Kateřina z něho měla pěkný vítr! Ale stěžovala si Jarouškovi a ten se do tatínka několikrát pěkně pustil. Také z toho měl Tonda párkrát srdeční slabost.

On taky, chudák, na to srdce nakonec umřel… Byly tady hádky po baráku věčně, on si to všechno Tonda moc bral. To víte, byl to jeho domek, co se na něm nadřel, tak chtěl aby bylo po jeho. Nesměl mu tu nikdo na nic sáhnout.

Pošlou mě 
do starobince

Ale to jsem odbočila, teď už je v domě možná větší klid, ale asi, jak se říká, zároveň větší dusno. Mladí se víc hádají, asi že nemají společného nepřítele. Já vím, že jim Richard dělá starosti, ale oni se místo toho víc baví o mě.

Také když jsem se tam v patře onehdá zastavila na chodbě, tak slyším, jak povídají: “Půjde do starobince, ať je od ní pokoj, nebude to k vydržení, naopak to bude čím dál horší…” Koho asi do toho starobince chtějí dávat? Mně je to úplně jasné.

Ale já vám povím, že než abych tady byla trpěná a nikdo mě nebral vážně, tak snad do toho našeho pečovateláku půjdu sama dobrovolně. A nakonec budou tam babky jako já, můžeme si popovídat.

Já tam občas chodím za kamarádkou a Jiřina je tam docela spokojená, oni jim tam uvaří, mají tam doktora, tak co. Nevím, jestli za mnou někdo bude chodit, až tam budu. Třeba Richard bude chtít vidět babičku, on mě má chlapec rád, to vím.

I když mu pořád vytýkám jak se to strojí a tak, ale on se jen směje. V jádru je to hodný hoch.

Tonda na mě čeká

Nevím, ale co s ním bude, když tu nebudu já a nebude už na kluka dávat pozor vůbec nikdo.

Tuhle jsem šla do patra a oni v kuchyni z dveřmi řešili, že prý má nějaký vyšetřování ve škole, že prý ho někdo viděl, jak od nějakého člověka kupuje marihuanu někde za školou. Ještě s jedním kamarádem. Tak to by to s klukem mohlo dopadnout hodně špatně!

A místo, aby mě poprosili o pomoc, že na Richarda potřebují dohlédnout, tak mě chtějí dát do starobince. To je vděk. Je mi z toho ze všeho smutno. Když si uvědomím, že je ten dům s pečovatelskou službou jen kousek od hřbitova, je mi divně. Ale aspoň to budu mít blízko za mým Tondou.

Hana (75), Jičín