Můj vyvolený byl o hodně mladší, navíc kytarista. Babička s mámou o takovém ženichovi nechtěly ani slyšet.

Pracovala jsem v tu dobu v hotelu Sport jako pokojská. Bylo to svým způsobem tragikomické, neboť hotel patříval v lepších časech, které jsem bohužel už nepamatovala, naší rodině. Tehdy se jmenoval Korso a ještě před tím Corso.

V osmdesátých letech jsem tu tedy dělala pokojskou dílem z nostalgie, dílem kvůli tomu, že se nic lepšího nenaskytlo. Hotel chátral. Spíš než Sport se mohl nazývat Zašlá sláva.

Oprýskaná fasáda, zažloutlé ubrusy, neochotní číšníci, v pokojích předpotopní nábytek.

Ale i tak tu bylo cítit kouzlo starých dobrých časů, kdy se za letních večerů a doprovodu živé hudby tančilo venku na terase pod světly barevných žároviček a samozřejmě hvězd.

Moje rodina byla zhrzená a v neposlední řadě také hysterická, neboť v ní bolestně chyběli muži. Bylo to dobře patrné zejména ve chvílích, kdy se věšelo prádlo – na šňůře se ve větru zmítaly jen podprsenky, silonky a blůzičky.

Náhodný chodec by z toho usoudil, že v zanedbané vilce nežije žádný chlap. Měl by pravdu. A se zahořklou babičkou, jejíž manžel, můj děda, opilý utonul v řece, a stárnoucí matkou, jejíž manžel, můj otec, dávno utekl, se nežilo právě jednoduše.

Navíc oběma scházel náš hotel, na nějž bývaly kdysi tak hrdé. A tak mi roky ubíhaly za stálého nadávání, bědování a hysterických záchvatů zbylých rodinných příslušnic.

Čajová růže

Obě si ještě k tomu vzaly do hlavy, že nade mnou budou bdít neboli dávat pozor, aby mi žádný chlap nezničil život.

Byly přesvědčeny, že jim kromě komunistů zničili životy rovněž muži, a tak je jejich svatou povinností postarat se o to, aby mě nepostihl tentýž osud.

Tak třeba babička to řešila tak, že na moje spolužáky ze školy, když mě náhodou některý z nich doprovázel domů, hrozila holí. Tím jsme samozřejmě přišly do řečí a našemu baráku se v městečku začalo říkat U raplů.

Bylo mi už dvacet osm let, a nikdy jsem neměla vážnou známost. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že U raplů zahořknu a zestárnu, stejně jako babička s mámou, a ve třech budeme svorně nadávat na poměry, na drahotu a na chlapy.

Dodnes se upřímně divím tomu, že to tak nedopadlo. Osud se už na to nejspíš nemohl dívat a velkomyslně se rozhodl, že zasáhne v můj prospěch. V hotelu hrála o sobotách a nedělích kapela Čajová růže, která se někdy v tu dobu rozrostla nového člena.

Namouduši jsem se o něj vůbec nezajímala. Ne že by nebyl fešák – to byl. Šlo o to, že to byl ještě kluk, sotva dvacetiletý, nic pro mě. Vzala jsem ho tedy na vědomí, to bylo vše.

Kromě toho se ukázalo, že má navzdory poměrně nízkému věku snoubenku a bude se ženit. Jenže jak známo, nic se nezdaří podle plánu.

S ďáblem v těle

Ta nevěsta byla shodou okolností zpěvačka Čajové růže, dívka Anna, na první pohled s ďáblem v těle. Kdybych byla chlap, tak si ji nevezmu, ani kdyby se jednalo o poslední ženu na světě.

V duchu jsem si řekla, že mladík nedělá dobře, když se rozhodl pro tu světlovlasou dlouhonohou vílu, ale jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam.

No a pak jsem jednou přišla do práce s tím, že začnu uklízet ve druhém patře, a když jsem tam vyjela výtahem, vykřikla jsem. Dveře do pokoje naproti výtahu nebyly na svém místě, kdosi je vyrazil.

Opatrně jsem strčila hlavu do místnosti a v duchu konstatovala, že pokoj je zcela zdemolovaný, nábytek rozštípaný, okno rozbité. Vtom někdo za mnou řekl: „Omlouvám se.“ Leknutím jsem povyskočila. V prostoru, kde bývaly dveře, stál ten kluk z kapely Čajová růže.

Dodal: „Popral jsem se s Tondou, a takhle to dopadlo.“

Je to váš hotel

Podivila jsem se: „Ale proč se omlouváte mně?“ Odpověděl: „Je to přece váš hotel.“ Bylo zvláštní, že to věděl.

Mávla jsem rukou s tím, že to už přece dávno není pravda, a on bůhvíproč stále pokračoval ve vysvětlování, ač jsme se neznali a já se ho na nic neptala: „Stalo se to kvůli Anně, víte?

V sobotu mi totiž zdrhla od oltáře, a to není nic, co bych chtěl ještě někdy zažít. A protože se vlastně hned ukázalo, že utekla kvůli Tondovi, našemu bubeníkovi, tak jsem si ho trošku podal.“ Pak provinile hlesl:

„No a odnesl to celej pokoj.“ Vyprávění mi vyrazilo dech. „Utekla vám nevěsta od oltáře?“ zopakovala jsem užasle. Rezignovaně pokýval hlavou. „Panebože! To je hrůza,“ vyjekla jsem. Vypadal docela klidně, když říkal: „Přežít se to dalo.

A opil bych se tak jako tak.“ Bylo mi ho líto, musel to být pekelný šok. Po šichtě jsem se nechala pozvat do vinárny na skleničku. Seděli jsme tam pouhou hodinku, ale někdo to musel zatepla donést mámě a babičce. Když jsem se vrátila, spustily:

„Kde jsi byla tak dlouho?“ Odpověděla jsem: „Byla jsem na kafi s kamarádkou… Vlaďkou.“ A byl oheň na střeše.

To nebyla Vlaďka

Začaly vřískat obě, jedna přes druhou: „To nebyla žádná kamarádka Vlaďka! Lžeš nám do očí! Ten chlap se jmenuje Vladimír a je z kapely. A víš vůbec, kolik mu je, holka nešťastná, let?

Je mu dvacet!“ Vypuklo takové zemětřesení, že to bylo slyšet po celém městečku, lidé obraceli oči v sloup a šeptali si:

„A jéje, U raplů se zase vyvádí.“ Když se trochu uklidnily a šly si udělat čaj a k němu zakousnout sušenky, zalezla jsem si do postele a přemýšlela o tom mladíkovi. Došla jsem k závěru, že je fakticky moc mladý.

Osmiletý rozdíl mi připadal skandální, tehdy se to takříkajíc vůbec nenosilo. Umínila jsem si, že bych měla na charismatického Vladimíra zapomenout, což se od začátku nedařilo, protože hned jak jsem usnula, zdálo se mi o něm.

Říkala jsem si, že by bylo rozumné, kdybychom si jeden druhého raději už nevšímali, ale vyhledal mě hned ráno v práci, zubil se a povídá: „Tak se prej včera U raplů dost pištělo.“ Vzdychla jsem s tím, že zdejší obyvatelé jsou snad až příliš upovídaní. S večerem jsme se zase přistihli, že spolu sedíme ve vinárně.

Jako v pekle

Doma to bylo jako v pekle. Babička s mámou pochopily, že mezi mnou a Vladimírem se zřejmě něco děje, a málem z toho onemocněly. Vadilo jim snad i to, že je Vladimír chlap, neboť si o mužích myslely jen to nejhorší, a že je o tolik mladší, to je dorazilo.

„Jenom přes mou mrtvolu!“ sípala babička. „Chceš žít s klukem, s dítětem?“ ječela máma. „Vždyť s nima se nedá žít, ani když jsou dospělí, natož ve dvaceti!“

Babičku napadla další velkolepá myšlenka, a tak zakvílela: „A ještě k tomu je to muzikant!“ Máma se přidala: „To bych tě snad radší viděla v rakvi, než u oltáře s kytaristou!“ Brát Vladimíra na nedělní oběd bylo předčasné, a tak jsme to vymysleli jinak.

U nás doma bylo všechno rozbité, neboť tam chyběl chlap. Pro začátek spravil Vladimír budík, vysoušeč vlasů, mixér a také obratně vyspravil díru v drátěném plotě, samozřejmě zvenku. „To spravil Vladimír,“ odpovídala jsem na udivené máminy a babiččiny dotazy.

„Uměl by spravit i záchod?“ zeptala se jednou babička. „Uměl, ale musí sem přijít, jinak to nejde,“ odpověděla jsem a v duchu zajásala. Pevnost byla dobyta.

Zručný Vladimír u nás doma spravil úplně všechno, od ledničky přes nástěnné hodiny po kapající kohoutek v koupelně, a za odměnu dostal řízky s bramborovým salátem a mě za manželku.

Pavlína (59), Domažlicko