Byla jsem městská holka. Sice jsem jezdila na vesnici za babičkou každé letní prázdniny, ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych tam žila. Město bylo pro mě nade vše.
Milovala jsem kina a divadla stejně jako nákupní centra, které mi připomínaly chrámy.
Když se mi narodila moje dcera, Amálka, bylo to nejkrásnější dítě na světě. Zamilovala jsem se do ní na první pohled. Zato můj přítel, Adam, Amálky otec, měl trochu jiné mínění.
„Je taková maličká a svraštělá,“ prohlížel si ji a ani ho nenapadlo si ji pochovat.
„To se spraví,“ hladila jsem ji a měla oči jen pro ni. Možná proto jsem si nevšimla, jak se Adam změnil. Už se nechoval tak vstřícně a láskyplně, jak jsem byla zvyklá. Proč, jsem pochopila, až když jsem se vrátila domů.
I když mě přivezl z porodnice, už tu neměl vůbec žádné věci. Všechny si je odstěhoval ke své nové přítelkyni, kterou si našel, zatímco jsem byla pryč. Měla jsem totiž rizikové těhotenství a poslední dva měsíce jsem strávila v té velké budově plné maminek.
Amálka přišla na svět o tři neděle dřív, ale byla donošená a zprvu to vypadalo, že je naprosto zdravá.
Adama jsem nechala jít. Proč přemlouvat člověka, který už o mě ani o moji dceru nestojí, aby zůstal. Měla jsem teď úplně jiné starosti, než se stavět na hlavu a dělat psí kusy, abych si udržela chlapa.
Musela jsem se postarat především o svou dcerku, která mě potřebovala ze všech nejvíc. Začala totiž neustále kašlat.
„To je astma,“ její pediatr stanovil jasnou diagnózu.
„Prosím?!“ nevěřila jsem, co právě řekl. Doteď jsem si myslela, že astmatem trpí jen staří nemocní lidé, kteří si k němu ještě v průběhu života přispěli tím, že kouřili cigarety. Přitom já jsem byla nekuřák, takže Amálka žila v naprosto čistém prostředí. Relativně čistém.
„Astma bronchiale je chronické zánětlivé onemocnění průdušek, pro které je typické, že po různých vyvolávajících podnětech dochází k záchvatům dušnosti nebo kašle díky zúžení dýchacích cest,“ poučil mě doktor.
„Jedná se o nejčastější chronické onemocnění dětského věku,“ dodal.
„Ale jak k tomu Amálka přišla?!“
„Na vzniku astmatu se podílí několik faktorů. Jsou to alergie na různé látky hlavně na pyly, plísně, zvířata, roztoče nebo na chemii. Podpůrnými vlivy rozvoje tohoto onemocnění jsou znečištěné ovzduší nebo časté infekce dýchacích cest.
Velkou roli hraje i dědičnost. Vy jste dušností nikdy netrpěla?!“
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.
„A otec?!“
„Nevypadalo to, že by se kdy zadýchával,“ vzpomínka na Adama byla tak vzdálená, jako kdybychom spolu nebyli už sto let. Zahnala jsem ji další otázkou:
„A jak se to astma léčí?!“
„Napíši vám sprej, v akutním případě bychom museli nasadit léčbu kortikosteroidy. Ale úplně nejlepší by bylo, kdybyste se odstěhovala s vaší dcerou na venkov. Je tam mnohem čistší vzduch než ve městě,“ poradil mi doktor a mně jakoby se zhroutil svět.
Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych svůj pohodlný život v paneláku ve městě plného vzrušení vyměnila za život v malém domku z opuky na vesnici, kde lidé chodí spát se slepicemi.
Ale když moje dcerka, Amálka, prožila už několikátý astmatický záchvat, kdy ji vezli v noci sanitou do nemocnice celou promodralou, jak nemohla dýchat, nebylo o čem dál přemýšlet.
Dala jsem dohromady všechny ušetřené peníze, vzala si hypotéku a koupila polorozpadlou ruinu v horách, kde měl být vzduch nejčistší. Nastěhovali jsme se tam na podzim, když ještě svítilo sluníčko a vše vypadalo jako naprostá idylka.
Když však začaly první mrazíky a já se učila podpalovat v kamnech, nastal teprve ten správný kolotoč. Najednou jsem zjistila, že nemám dostatek otopu na celou zimu, že protéká skrz střechu a vůbec netuším, co dělat s plným septikem.
Mnohdy jsem se rozplakala beznadějí, kterou jsem cítila, ale Amálka mi vždycky dodala novou sílu zvládnout všechny nástrahy života na vesnici.
„Maminko, neplač, my to spolu zvládneme!“ sedala si mi na klín, hladila mě svými malými dlaněmi po tvářích a utírala mi slzy.
„Já vím, holčičko moje,“ objímala jsem ji a líbala její zlaté vlásky. I když jsem si myslela, že jsem na všechno sama, Amálka mě vždycky přesvědčila o tom, že jsme na to dvě.
A tak když jsem sekala dříví, ona ho nosila po polínkách do kuchyně ke kamnům, zalévala kytičky, které jsem vysadila před oprýskanou starou zdí, svou malou konvičkou, nebo věšela kapesníčky na prádelní šňůru nataženou mezi jabloní a meruňkou.
Byl tu však ještě někdo, kdo mi pomáhal. Můj soused, Václav. Bydlel sice skoro kilometr daleko, ale vždycky když procházel kolem mého domečku, zastavil se a zeptal, jestli nepotřebuji s něčím pomoci.
„Ne, děkuji, to zvládnu,“ odmítala jsem jeho návrhy, protože jsem byla zvyklá vystačit si sama.
„Už vás vidím, jak lezete po střeše a vyměňujete tašky!“ smál se mi. „Myslím, že ani nevíte, kde je máte koupit, že?!“
„To máte pravdu,“ musela jsem s ním souhlasit.
„Mám ještě nějaké na dvorku, večer je k vám dovezu na kárce a opravím to,“ sliboval.
„Kolik to bude stát?!“ strachovala jsem se, protože jsem na tom nebyla ohledně financí moc dobře. Všechny peníze jsem dala do domu a ještě k tomu jsem splácela hypotéku.
„To nestojí za řeč! Ale jestli chcete, můžete mi upéct třeba koláč!“ mrknul na mě. Nevěděl, že upéct koláč pro mě byl mnohem větší úkol, než sehnat peníze. Doma jsem nikdy nepekla. Prostě jsem si všechno koupila v krámě. A když, měla jsem k dispozici supermoderní troubu, zatímco tady byla jen pec.
Recept jsem našla ve staré kuchařce, na třetí pokus podpálila v kamnech, namíchala těsto ve staré malované míse a Amálka sesbírala pár jablíček, které ještě neopadaly ze stromu. Na to, že jsem pekla koláč napoprvé, dopadl docela dobře.
„Tady to ale voní!“ natáhl soused do nosu vůni pečených jablek, když si to přihrkotal s kárkou plnou tašek. „Jen co vám opravím tu střechu, máte mě dole v kuchyni! Máte nějaký řebřík?!“
„Na co?!“ divila jsem se.
„Nějak se na tu střechu dostat musím!“ smál se mi Václav. Nakonec jsme jeden našli v kůlně za domem. Chybělo mu sice pár příček, ale Václav byl dost vysoký, aby je překročil. Vůbec byl docela urostlý. Nosil sice staré roztrhané oblečení, ale pod ním se mu rýsovaly pevné svaly.
„Kolik mu asi tak může být?!“ ptala sem se sama sebe a snažila se rozpoznat pod hustými vousy, jak vypadá Václavova tvář. I když vypadal docela staře, energii měl jako mladík.
Zimu jsme s Amálkou za pomoci mého souseda docela zvládly, a když přišlo jaro a všechno začalo kvést, byla jsem tak šťastná, že jsem odešla z města, jako nikdy.
Kromě toho Amálka už pěkně dlouho nezažila žádný astmatický záchvat a z toho jsem měla radost největší.
„Podívej, co jsem ti přivezl!“ Václav napřáhl k Amálce dlaně, ve kterých cosi skrýval.
„Ukaž, strejdo!“ vzdychla netrpělivě Amálka, a když je Václav rozevřel, výskla nadšením.
„Králíček!“ vzala ho do náruče a už ho nepustila.
„Mám jich doma ještě aspoň pět, chceš se na ně přijít podívat?!“ zeptal se Václav Amálky. Ohlédla se na mě, co na to řeknu já.
„Samozřejmě spolu s maminkou,“ dodal Václav. „Tak dobrý koláč, jako vy, vám asi neupeču, ale klidně vám dám nějaká kuřátka a housátka!“
„Mami, já chci kuřátka a housátka!“ volala Amálka a já se nezmohla na nic, než se všemu jen smát.
Vydaly jsme se s Amálkou na návštěvu k mému sousedovi, Václavovi, hned druhý den. Upekla jsem mu buchty, které jsem dala do košíku, zatímco Amálka si ve svém kočárku vezla bílého králíčka. Nechtěla ho nechat o samotě ani chvilku.
Dokonce jsem mu musela udělat postýlku z krabice, ve které spal vedle Amálčiný postýlky. Když jsme dorazily k domu Václava a já zahlédla muže pracujícího na zahradě, zprvu jsem si myslela, že tu Václav má nějakého kamaráda.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. Jaké bylo mé překvapení, když se ten muž obrátil a já v jeho oholené tváři poznala svého souseda. Vypadal najednou úplně jinak. I oblečení měl nějaké nové. Zůstala jsem stát u jeho branky a nemohla jsem se na něj vynadívat.
Na jeho husté kudrnaté vlasy, modré oči a mužnou tvář s ostrými rysy, které mu doposud skrýval plnovous.
„Už vás čekám!“ přišel nám otevřít a Amálka mu skočila do náruče.
„Strejdo, ty ses oholil!“ přejížděla ručičkami po jeho tváři, „už nebudeš škrábat!“ smála se.
„Když je to jaro,“ začervenal se Václav a já také, když se na mě zadíval a řekl:
„A abych se víc líbil mamince!“
Nevěděla jsem, co na to mám říct. Srdce mi bušilo a sotva jsem popadala dech. Možná to astma měla Amálka po mně.
„Kde máš kuřátka?!“ prolomila naše mlčení Amálka.
„Hned ti je ukážu!“ nesl ji do své krásně rozkvetlé zahrady a já je oba následovala. Přitom jsem cítila takové štěstí, až mi do očí vstoupily slzy.
Dívala jsem se, jak ten velký silný chlap, který byl na nás obě tak hodný, nese moji dceru v náručí, jako kdyby byl její vlastní táta. Vybavila se mi přitom vzpomínka na Adama, který byl sice Amálky biologický otec, ale nikdy si ji ani nepochoval.
Z toho mi bylo smutno. Že se cizí muž chová k mé jediné dceři lépe než její skutečný otec.
„Pojď, mami!“ Amálka se na mě otočila, a když spatřila slzy na mé tváři, podivila se:
„Proč brečíš?!“
„Jen tak, z radosti!“ usmála jsem se na ni.
„Lidé se přeci smějí, když mají radost,“ kroutila hlavičkou, až jí blonďaté vlásky poletovaly ve větru.
„Někdy i pláčí,“ řekl Václav, objal mě volnou rukou kolem pasu a dal mi naší první pusu.
Kristýna, 28 let
