Nikdy jsem nechtěla chodit se třemi muži najednou. Vlastně to všechno přišlo úplnou náhodou. Rozešla jsem se po pěti letech se svou první láskou, Robertem, a najednou jsem zůstala úplně sama.

Nejdříve jsem si svou znovu nabytou svobodu patřičně užívala. Vlastně jsem konečně byla nezávislá. Od rodičů jsem se totiž rovnou přestěhovala k Robertovi. Byl o osm let starší než já, takže měl své zázemí už vybudované.

Přeskočila jsem z jednoho hnízda do druhého. Když jsme se rozešli, ve svých třiadvaceti letech jsem si konečně pronajala svůj první byt a zařídila jej podle vlastního vkusu. Byla jsem tím doslova nadšená.

Nemusela jsem se s nikým dohadovat, jestli si věc, která se mi líbila a bez které bych se určitě v životě neobešla, koupím nebo ne. Rozhodování bylo jen na mě. Já jsem si tvořila svůj domov tak, jak se mi chtělo. Zprvu jsem z toho byla trochu nervózní.

Jako kdybych stále slyšela v hlavě hlasy mých rodičů nebo Roberta, kteří mi mou volbu rozmlouvali.

„Co s tím budeš dělat?!“ slyšela jsem je, jak kritizují každou věc, kterou jsem vzala do rukou.

„Je to docela hezká vázička, proč bych si ji nekoupila?!“ diskutovala jsem s nimi v myšlenkách.

„Opravdu ji potřebuješ k životu?!“ ptala se mě maminka.

„Ne, ale vždycky, když se na ni podívám, zvedne mi náladu!“ vysvětlovala jsem jí.

„Neměla bys utrácet peníze za takové cetky!“ křičel na mě tatínek.

„Myslím, že vydělávám dost, abych si mohla dovolit něco navíc než jen věci, které nutně musím mít,“ utlumila jsem jeho hlas, ale místo něj se mi ozval hlavě můj bývalý, Robert.

„A kdo ti do ní koupí kytky, když jsme se rozešli?!“ namítal.

„Však on už se někdo najde!“ usměrnila jsem ho. „A když ne, koupím si je sama!“ rozhodla jsem a vázička byla moje.

Když jsem si šla vybrat koberec, bylo to stejné.

„To je ale nevkusný hadr!“ ošklíbal se v mé fantazii Robertův přízrak.

„Náhodou je pěkný!“ prohlížela jsem si ho. „Mnohem hezčí, než jsi měl v bytě ty!“ kritizovala jsem stále v duchu Roberta.

„Dělej, jak myslíš! Já se na něj koukat nebudu!“ byl přesně tak protivný, jako vždycky.

„Nebudeš, protože tě k sobě nikdy nepozvu!“ vytřela jsem mu zrak. Když jsem na Roberta vzpomínala, říkala jsem si, jak jsem s ním tak dlouho mohla vydržet. Asi to bylo tím, že jsem byla zvyklá poslouchat věčnou kritiku svého otce.

Proto mi Robertovo chování nepřišlo divné. Byla jsem vycvičená z domova. Gratulovala jsem sama sobě, že jsem se konečně osamostatnila a díky tomu našla sama sebe. Už jsem nemusela nikoho poslouchat, nikomu se podřizovat, někomu sloužit.

Byla jsem jen já, svobodná mladá žena, která konečně poznala svou hodnotu a už by nikdy nepřipustila, aby se k ní někdo choval špatně. Hodlala jsem vyškrtnout ze svého života všechny, kteří se ke mně nedokázali nebo nechtěli chovat hezky.

Nechtěla jsem totiž v žádném případě vydávat veškerou svou energii na to, abych se neustále obhajovala, omlouvala nebo odrážela nesmyslné útoky, kteří na mě vysílali ti, co si potřebovali zvýšit svoje sebevědomí. Normální člověk takové věci totiž nedělá.

Jen zamindrákovaný ubožák, který si neví rady sám se sebou, proto raději kritizuje druhé.

Po roce jsem si zařídila svůj byteček k obrazu svému a žilo se mi v něm opravdu dobře. Jenomže už nebylo co nakupovat. Tedy ono by bylo, jenom jsem to neměla kam dávat. Také mě přestalo bavit chodit po obchodech.

Kamarádky na mě měly čím dál tím méně času, protože si zařizovaly své vlastní domovy, věnovaly se svým partnerům. Najednou jsem začala mít pocit, že už sama být nechci. Samota je hezká jen chvíli, ale pak stejně dojdete k tomu, že vám něco chybí.

A není to ani vázička, natož koberec. Našla jsem za ten rok úspěšně sebe samu, teď bylo na čase najít toho druhého. Muže, který se ke mně bude chovat hezky a slušně, podrží mě, když to budu potřebovat, stejně jako ho podpořím já.

A ještě něco navíc, bude mě milovat stejně jako já jeho. Trochu moc přání, ale nemá smysl slevovat ze svých požadavků, protože když bych slevila příliš, stejně by to nakonec skončilo rozchodem. Minimálně z toho důvodu, že by mi stále něco chybělo. A tak bych to začala hledat jinde.

Rozhodla jsem se tedy, že rozhodím sítě a nějakého muže jednoduše ulovím. Jenomže ať jsem se kolem sebe dívala, jak jsem chtěla, chlap vhodný pro společný život se v mém okolí nenacházel. Snad možná Jirka. Kluk z domu, kde jsem už rok bydlela.

Byl o tři roky mladší než já a poprvé jsem se s ním setkala, když jsem ho šla jednou po půlnoci poprosit, zda by nemohl ztlumit svou hudbu.

Stěny v činžovních domech jsou velmi úzké a já jsem opravdu pod palbou tónů, které vydával ze své elektrické kytary, nemohla vůbec usnout.

„Jé, promiňte, nevěděl jsem, že je to tak slyšet!“ prohrábnul si rukou rozčepýřené vlasy.

„Nic se neděje, já jen zítra musím brzy vstávat,“ usmála jsem se na Jirku, i když mi moc do smíchu nebylo. Měla jsem před sebou docela důležité jednání a potřebovala jsem při něm být při smyslech. Což se mi nemohlo podařit, kdybych nespala aspoň šest hodin v kuse.

„A nechcete si se mnou dát skelničku? Přehrál bych vám svou poslední skladbu?!“ nabídl mi, jako kdyby vůbec nevzal na vědomí, co jsem mu právě řekla.

„Snad možná někdy jindy,“ mávla jsem mu na rozloučenou a zaplula do svého bytu. Jen co jsem ulehla do postele, tóny z vedlejšího bytu se ozvaly znovu.

„Já mu snad utrhnu obě uši!“ zalamentovala jsem, než jsem pochopila, že mi Jirka hraje ukolébavku na dobrou noc. Zahrál ji jen jednou, velmi potichu a procítěně, takže jsem usnula jako nemluvně. A měla jsem opravdu moc hezké sny.

Jirkovo pozvání na skleničku jsem nakonec přijala. Potřebovala jsem si s někým promluvit. O svém životě, o své samotě. Poslouchal mě velmi pozorně. Hleděl na mě s porozuměním a doslova hltal každé mé slovo.

A já mlela o svých problémech, které jsem pořád řešila, i když to vlastně žádné velké problémy nebyly. Nakonec jsem mu dala pusu, takovou obyčejnou, přátelskou, aniž bych tušila, co jsem tím způsobila, a odebrala se do svého bytu.

Od té doby jsem od Jirky dostávala básničky, které mi házel na otrhaných papírkách do schránky. Vlastně to byly texty k písním, jež mi potom hrál na dobrou noc přes zeď našich bytů.

Bylo to velmi romantické, i když jsem si s někým takovým, jako byl Jirka, nedokázala partnerský život vůbec představit.

Další na řadě byl Adam. Zastavil u mě se svým super fárem jednoho krásného dne na ulici, když jsem pospíchala do práce.

„Slečno, kam utíkáte?!“ zavolal na mě z okénka svého mercedesu.

„Do práce!“ funěla jsem jako lokomotiva a utíkala, až se mi zvrtnul kotník v lodičce na vysokém podpatku a já padla na kolena.

„Svezu vás, jestli chcete,“ nabídl mi a pomohl mi nastoupit do svého auta.

Nemám rozhodně ve zvyku nastupovat k mužům do jejich aut jako nějaká onaká, ale vzhledem k tomu, že za necelých patnáct minut začínala prezentace naší firmy novému zákazníkovi, a podklady k ní jsem měla já ve své kabelce, využila jsem tohoto pána, který se mi představil jako Adam, coby taxikáře.

„Nabízíte často dívkám svezení?!“ ptala jsem se ho a masírovala si zvrtnutý kotník.

„Jen těm, které jsou očividně v nesnázích!“ smál se Adam.

„A jakou budete žádat odměnu?!“ věděla jsem, že mě Adam neveze jen tak. V životě je to vždycky něco za něco.

„Co třeba pozvání na večeři?!“ nabídl mi.

„Já vás klidně na večeři pozvu,“ odsouhlasila jsem mu.

„Ne vy,“ smál se Adam, „budu rád, když přijmete pozvání ode mě!“ A tak jsem ho přijala. Proč by také ne. Adam vypadal jako velmi seriozní muž, který má nejen dostatek intelektu, ale i peněz, aby se o ženu a dále i svou rodinu dokázal postarat.

Jak jsem časem pochopila, měl všechno, co má správný muž mít, kromě času. Vídali jsme se jen když on mohl a to mi rozhodně nestačilo. Potřebovala jsem skutečné zázemí.

Zdálo se, že skutečné zázemí mi mohl poskytnout Petr. Petr byl stálým externím spolupracovníkem firmy, ve které jsem pracovala. Měl vystudované dvě vysoké školy a já se před ním zpočátku doslova styděla.

Byl tak chytrý, že jsem si proti němu přišla, jako kdybych nevyšla ani základní školu. A přitom jsem ho dokázala poslouchat celé dlouhé hodiny, když mě pozval k sobě domů a zasvěcoval mě do všech tajů světa.

Hleděla jsem na něj asi jako můj soused, Jirka, když jsem mu vyprávěla o svých problémech. Říkala jsem si zcela nepokrytě, jak chytré by asi byly moje a Petrovy děti. Tedy pokud by byly po něm. Jednu vadu na kráse přesto měl. Nebyl na tom finančně právě nejlíp.

Jistě, byl velmi chytrý. Jenomže jako universitní profesor si na velké peníze nepřišel. A občasné kšefty, jaké mu nabízela právě naše firma, jeho finanční portfolio moc nevylepšovaly. Kterého ze těchto tří mužů jsem si tedy měla vybrat?

Věčného romantika, Jirku, s nímž souznělo moje srdce, podnikatele, Adama, který by mě sice zaopatřil, ale vídala bych ho jen občas, nebo intelektuála, Petra, jenž mě dostal svou inteligencí? Rozhodování to bylo těžké. Ale nakonec jsem ho učinila.

Rozhodla jsem si ponechat všechny tři. Vždyť nebylo nutné, abych volila hned. Každý z nich mi přinášel něco, co jsem potřebovala. Nechtěla jsem přijít ani o jednoho. Škoda, že se Jirka, Adam a Petr nedali sloučit do jednoho jediného muže.

Ten by byl opravdu dokonalý. Ale to nešlo. I když kdo ví, zda dítě, které v sobě nosím už druhý měsíc, nebude právě oním dokonalých chlapem. Vždyť bude mít z každého mého milence něco. Pokud se mi ovšem nenarodí trojčata.

Dana, 25 let