Z domova jsem znala jen přísnou výchovu a smysl pro povinnost a disciplínu. Nečekaný kolaps mi po letech ukázal, že nejen prací živ je člověk.

Vyrostla jsem jako jedináček. Byla jsem vymodlené dítě, které se narodilo rodičům poměrně pozdě, když už jim bylo přes čtyřicet. Otec byl voják z povolání a matka učitelka. Otec měl přesně naplánovanou každou minutu našeho volného času.

I výlety byly naplánované dlouho dopředu. A vždycky měly za cíl další vzdělání – planetárium, technické muzeum apod. Umění bylo pro tátu ztrátou času. Jestli byla stejného názoru i maminka, to nevím.

Tvářila se tak, že ve všem s otcem souhlasí. Někdy jsem se chtěla zeptat babičky, jestli taková byla než se vdala, ale nepovedlo se mi to. Babička zemřela příliš brzy.

Jen padavky

Přísný režim, v němž jsem byla vedená, se samozřejmě projevil i na mých vztazích. Dva roky jsem chodila s jedním inženýrem, ale i on toho začal mít dost.

Hlavně mého otce, se kterým musel vést dlouhé hovory o jaderné energetice a hrát s ním každou neděli po obědě šachy. Inženýr mi nakonec utekl s baletkou. Vzala jsem to statečně.

Nestěžovala jsem si, ani slzu jsem neuronila, i když mi toho bylo líto. City jsem neuměla dávat najevo, táta říkal, že to dělají jen padavky. A tak to se mnou šlo dál… Abych zapomněla na samotu, ponořila jsem se do práce.

Když mi táhlo na čtyřicet a znala jsem jen a jen práci, kterou jsem si brala i domů na víkendy, padla pověstná poslední kapka. Nabrala jsem si té práce tolik, že jsem nestíhala, a jednoho dne to přišlo. Zkrat!

Pečuj o duši!

Začala jsem vyhazovat papíry oknem do vzduchu a řvát jako tygr. Když papíry došly, běžela jsem pro boty a házela jimi. Vyděšená kolegyně zavolala záchranku. V nemocnici mi dali kapačku a léky na uklidnění. Horší to bylo v práci. Tam se se mnou rozloučili.

Cítila jsem se jako troska. Až jsme objevila skupinku lidí, kteří si prošli něčím podobným. A ti mě naučili pečovat o duši, pravidelně relaxovat, radovat se z maličkostí.

Dnes jsem šťastná, jak jsem nikdy v mládí a dětství nebyla. Raduju se z kaštanů, co si najdu na zemi, sbírám barevné listí a dělám si z něho dekorace. Ke své práci jsem se vrátila, ale už se z ní nezblázním. To přísahám!

Kateřina (59), Praha