S Vladimírem, mým budoucím manželem, jsem se seznámila před osmi lety v jednom vyhlášeném pražském klubu. Kamarádka zrovna odešla na toaletu a já zůstala sama u našeho stolu. Ovšem ne na dlouho.
Přisedl si ke mně úplně cizí muž a na rovinu se mně zeptal, jestli nechci jet k němu domů. Na první pohled bylo zřejmé, že má dotyčný velice vysoké sebevědomí. Já mu však dala důrazně na jevo, že o něj nemám zájem. V ten moment mi začal v kapse zvonit mobil.
Jelikož v podniku hrála nahlas hudba, byla to skvělá záminka odejít. Stála jsem venku před barem a kamáradka mi do telefonu říkala, že potkala známého a jede s ním domů.
Protože jsem nechtěla zůstávat sama, usoudila jsem, že je nejvyšší čas odebrat se také do svého domova. Měla jsem to kousek, šla jsem pěšky.
Procházela jsem kolem známé hospody a v tom mě někdo chytil za ruku. Jaké to bylo zděšení, když jsem zjistila, že je to ten dotěrný chlápek z baru. Začala jsem křičet. Násilím mě přitiskl ke zdi. Bála jsem se jako nikdy v životě.
I když jsem se snažila bránit, nemělo to cenu. Začalo mi docházet, jak špatně tohle celé dopadne. Když už jsem ztratila i poslední kapku naděje, objevil se můj zachránce, Vladimír. Útočník od něj dostal pár dobře mířených ran a svalil se na zem.
“Jste v pořádku? Ublížil Vám? “ zeptal se mě Vladimír. Jeho konejšivý hlas a upřímné oči mi vrátily pocit bezpečí. Tu noc mě doprovodil až domů.
Před vchodovými dvěřmi mi podal lísteček, na kterém bylo napsáno jeho telefonní číslo, prý pro případ, kdybych cokoliv potřebovala. Stal se mým hrdinou. Ale ne na dlouho.
Začala jsem s Vladimírem chodit a o dva roky později jsme měli svatbu. Nebylo to nic velkého, ale naše láska neměla hranic. Pár měsíců po obřadě se ale jeho povaha začala rychle měnit. Z práce se vracel domů až nad ránem, často i v podroušeném stavu.
Z milého a hodného džentlmena se stal agresivní násilník. Hrubé slovní urážky u nás byly na denním pořádku a za nějaký čas jsem dostala první facku. Přesně si vybavuji kvůli čemu to bylo. Vrátil se z ,,práce” ve čtyři ráno a chtěl, abych mu udělala omeletu.
Bohužel jsem neměla v lednici vajíčka. Tehdy mě poprvé uhodil. Vždycky jsem si myslela, že kdyby na mě nějaký chlap vztáhnul ruku, okamžitě bych odešla. Vladimíra jsem ale stále ještě milovala a tajně doufala, že bude zase takový jako dřív. Nebyl. Už nikdy.
Věděla jsem, že za jeho chováním stojí alkohol, proč ale začal vůbec pít, jsem netušila.
Můj život se po boku Vladimíra stával nesnesitelným. Den co den jsem žila ve strachu, kdy mě opět uhodí. Připadala jsem si bezmocná, ponížená. Nikomu jsem se ani nesvěřila, neměla jsem odvahu o tom vůbec začít mluvit. Zanedlouho mě však čekaly i světlejší dny. Postaral se o ně Marek, náš nový soused.
Marka jsem poprvé potkala ráno u poštovních schránek. Byl vysoký asi stodevadesát centimetrů, měl hnědé vlasy a velké čokoládové oči. Procházela jsem kolem něj se sklopenou hlavu, aby si nevšiml fialového důsledku předchozí bouřlivé noci.
Jeho pozornosti to však neuniklo a opatrně se mě začal na manžela vyptávat. Já, uvnitř zoufalá, že se nemohu nikomu se svým trápením svěřit, jsem Markovi všechno řekla. Nevěřil vlastním uším a radil mi, abych na Vladimíra podala trestní oznámení.
To jsem hned zavrhla. Bála jsem se, že kdyby na to přišel, určitě by mě zabil.
Od této chvíle jsem se s Markem tajně scházela každý den. Psychicky mi pomáhal, držel mě, jak se říká nad vodou a já měla díky našim společným chvílím zase důvod žít.
Začala jsem pomalu znovu získávat sebevědomí a jednoho krásného dne jsem se konečně rozhodla, že od manžela odejdu. Čekala jsem na Vladimíra až do rána. A Marek také, protože mě s ním nechtěl nechávat samotnou.
Bůh ví co by udělal, až bych mu oznámila, že už s ním nechci žít. S Markem jsem se cítila jistě, sebevědomě a odvážně. Jenže Vladimír vůbec nepřišel. Druhý den ráno mi zazvonil telefon a já se vzápětí dozvěděla, že manžela zavřeli.
U soudu jsem se nestačila divit. Za mříže ho poslali za organizované zločiny a těžké ublížení na zdraví. S jeho komplicem, který byl prý dlouho hledaný českou policií, vykradli nějaké směnárny. Pak se jim postavil do cesty majitel odhodlaný své peníze chránit.
Schytal tolik ran, že ho sanitka přivezla opravdu na poslední chvilku. Nemohla jsem věřit, že se z manžela stalo takové zvíře. Teprve teď odezněl poslední zbyteček lásky, který jsem k němu cítila. Začala jsem ho nenávidět.
Jak se říká, láska je od nenávisti jen krůček daleko. Jakmile soud vyslovil rozsudek, po dlouhé době jsem si konečně oddychla. A ten kámen, který mi spadl ze srdce musel být slyšet snad až naproti přes ulici.
Vladimír dostal osm let. Já žiji s Markem. Jsem opravdu šťastná, neboť teprve Marek mi ukázal, jak má vypadat opravdová láska. Těšíme se spolu na miminko. Ale i když vím, že mě Marek ochrání, stale se bojím.
Usínám a probouzím se se strachem, co se stane, až mého bývalého manžela pustí z vězení. Možná bychom se s Markem a naším děťátkem měli odstěhovat někam hodně daleko, ale proč utíkat? My jsme přece nic neudělali.
Na druhou stranu – mám opravdu riskovat, že mi Vladimír zase ublíží? Nebo Markovi? Našemu děťátku? Nevím. Zatím se rozhoduji. A žiji svůj život, který je teď tak krásný.
Jana, 33 let
