Rozvod rodičů pro mě naštěstí neznamenal žádnou pohromu. Ale jen do chvíle, kdy se můj tatínek rozhodl na stará kolena oženit!
Měla jsem moc hodné rodiče. Jediný problém byl, že máma byla o dvacet let mladší a táta hudebník, který byl stále na cestách. A má mladá maminka byla velmi krásná.
Časem neodolala svodům stejně starého muže a do jednoho se po deseti letech manželství zamilovala. Následoval rozvod.
Byl dál součástí rodiny
Pro mne se nic moc nezměnilo. Táta, který hrál na violu, s orchestrem často cestoval, a jeho nepřítomnost pro mě nebyla ničím nezvyklým. Navíc přestože rozchod zpočátku těžce nesl, já pro něj byla nejdůležitější. S mámou se tak i nadále normálně bavili. Pak šel ale do důchodu a přestal cestovat.
Začal učit v hudební škole a na konzervatoři. A dolehla na něj samota. „Měl bych se oženit, aby se o mě měl kdo starat,“ začal říkat jakoby v legraci. Až později jsem pochopila, jak vážně to myslel. A tak nám vstoupila do života Alena.
Dohromady je dali společní známí. Alena byla o tři roky mladší a učila na vysoké škole historii. Od začátku mi neseděla. Typická stará pana, která se nikdy nevdala a věnovala se jen své práci. Dotáhla to na docentku. Ani studenti ji neměli rádi. Byla studená jako psí čumák a byla hrozný snob.
Bohužel táta to viděl jinak, a tak přišlo svatební oznámení. „Proč máš ‚profesor‘ před jménem?“ „To víš, paní docentka se vdává, tak ze mě udělala profesora, když učím na té konzervatoři. Co bych pro ni neudělal! “ zašeptal. A tak si táta, vzal Alici.
Stále se jen povyšovala
Chodila jsem k nim jednou týdně na oběd nebo večeři, kvůli tátovi. Já jsem ale trpěla. „Evičko,“ usmála se jedovatě sladce, „nevím, jestli už jsi tu polévku někdy ochutnala. To je italská minestrone,“ poučovala mě nad talířem polévky z tuzexového pytlíku.
„Máma ji dělá,“ odpověděla jsem popravdě. „No, jistě, jen nevím, jestli tomu může z místních surovin dát tu pravou chuť,“ odfrkla, a tak to bylo se vším. Časem si s tátou koupili čtyřpokojový byt.
„Evo, usoudili jsme s Jaroslavem,” významně se podívala na tátu, který mlčel, „že pořádek dělá přátele.“ Nechápavě jsem se na ni podívala.
Táta neodporoval, jako vždy
„Domluvili jsme se, že otec se s tebou vypořádá.“ „Jak vypořádá?“ nechápala jsem. „Podívej, tenhle byt jsme koupili s tvým tátou napůl.
Kdyby se s ním něco stalo, nastaly by komplikace.“ „Co si to o mě myslíš?“ nemohla jsem pochopit, že by se mohla domnívat, že bych ji vyhodila na ulici. „Dostaneš docela slušnou částku. Tvoje máma má novou rodinu…“ začal i táta hájit názor Alice.
„Přece si nemyslíš, že tě máma chce okrást mým prostřednictvím?“ nepoznávala jsem ho. Poté, co mi na účet dorazilo půl milionu, mě Alice přestala zvát na večeře a táta se se mnou začal scházet potají. Zemřel necelých deset let po svatbě.
Po pohřbu jen poznamenala: „Ještě dobře, že jsme všechno dopředu vyřídili. Podívej, nebudeme předstírat, že se máme rády. Volat mi nemusíš.“ A bylo to.
Najednou se mi ozvala!
Za dalších pět let mi ale sama zavolala. Byla po operaci kolene. „Nazdar, Evičko,“ ozvala se, jako bychom kontakt nikdy nepřerušili. „Mám na tebe velkou prosbu. Mohla bys mi přinést nákup?“ zeptala se tím svým sladkým hlasem.
„Měla bys, Evi, je to stará ženská a je sama,“ přemlouvala mě má dobrosrdečná máma.
Sice jsem už byla vdaná a měla jsem malou Emičku, ale přesto jsem jí začala občas navštěvovat a pomáhat jí. Někdy jsem přinesla nákup, občas i krabičku s jídlem. Sice poděkovala, ale pokaždé měla hlavně starost, aby nezůstala něco dlužná.
Stále se mnou ale jednala s povýšeností a chladem. Jednou jsem neměla hlídání, tak jsem vzala Emičku sebou.
„Emi, pomoz mi vybalit babičce nákup,“ řekla jsem jí, abych ji zabavila. „Babiška, nákup,“ opakovala malá nadšeně. „Babička? Promiň, Evo, ale nejsem žádná babička cizího dítěte! A už ji sem prosím nevoď, není vychovaná a sahá na mé knihy,“ zmrazila mne.
Za snahu mě komanduje!
Uplynulo dalších patnáct let a Alena před rokem oslavila devadesáté narozeniny. Špatně se pohybuje, hůř slyší, ale komanduje pořád. Já nemám sílu s ní přerušit kontakt. A tak jí vozím na její přání jídla z restaurací nebo to, co vařím.
Chtěl jsem jí zajistit dovoz obědů přes sociálku, ale odmítla: „Promiň, nebudu jíst nějaká proletářská jídla ze školních jídelen!“
Manžel i děti mi říkají, že jsem hloupá, že mě jen zneužívá. Nudí se, žádné přátele nemá a asi nikdy neměla. Tak s ní občas posedím a prohlížím ve starých albech fotky jejích rodičů i momentky z několika dovolených s mým tátou.
Za ta léta jsem si na ni docela zvykla, i když tím svým divným přístupem. Neumí mít nikoho ráda. Je mi jí vlastně líto.
Eva H. (57), Plzeň
