Domů     Dlouho jsem moc váhala
Dlouho jsem moc váhala
4 minuty čtení

Mým největším snem v životě byla šťastná rodina. Zřejmě proto, že jsem žádnou nikdy neměla. Vyrostla jsem v dětském domově.

Co může být na světě hezčího než spokojený vztah a šťastná rodina? To jsem si říkala pokaždé, když jsem jako malá vstávala i usínala. To jsem ještě netušila, že se můj sen jednou vyplní.

Lepší věno jsem nemohla chtít!

Vdávala jsem brzy, nebylo mi ani dvacet. Honza byl můj první kluk a hned to byla velká láska. Potkali jsme se v ordinaci obvodního doktora, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra. Do roka a do dne byla svatba a já jsem byla nejšťastnější nevěsta pod sluncem.

S Honzou mi totiž do života přišla i jeho velká rodina. Měl skvělé rodiče, další tři bratry a pro mě neskutečný počet bratranců, sestřenic, tetiček a strýčků. Dlouho jsem se v nich nemohla vyznat.

Všichni byli nesmírně družní a jako rodina se neustále scházeli a navštěvovali. Zapadla jsem k nim rychle a úplně přirozeně.

Dítě nám scházelo

Samozřejmě jsme moc toužili po dětech. Ale stále se nám nedařilo. Když už to bylo divné i celé rodině, která s námi vše prožívala, rozhodli jsme se navštívit doktora. Absolvovali jsme nespočet vyšetření. Oba jsme byli zdraví. „Pravděpodobně jde o genetiku.

Každý s jiným partnerem byste zřejmě dítě mít mohli,“ sdělil nám jeden gynekolog. Pro nás to ale byla naprosto nepřijatelná představa. Po dvou neúspěšných pokusech o umělé oplodnění jsme se rozhodli pro adopci.

„To je dobrý nápad, Pavlo,“ řekla k tomu moje tchyně Zdena. „Bez dětí je život smutný. My s tátou přijmeme toho tvorečka jako vlastní vnouče. Neboj se, rozdíly dělat nebudeme.“

Radost a bolest

A tak na patnácté výročí naší svatby jsme se všichni radovali z tříměsíční Elišky. Celá rozvětvená rodina se sešla u nás a Honza ještě o půlnoci odvážel domů osmdesátiletého strýčka. Domů už se nikdy nevrátil.

Při cestě zpátky ho smetl kamión, jehož řidič usnul za volantem. Další týdny jsem prožila v mrákotách a můj život se najednou rozpadl na tisíc střepů. Nezachránila mě ani skutečnost, že jsem se měla starat o miminko, o naši vytouženou Elišku.

Byla jsem přesvědčená, že za všechno může ona! Kdybychom si ji nevzali, nebyla by rodinná oslava a Honza by nejel odvézt strýčka a nic by se mu nestalo.

Smutek mě zlomil

Zatímco jsem do sebe ládovala jeden uklidňující prášek za druhým a doslova se utápěla v nekonečném žalu, moje tchyně Zdena se k nám nastěhovala a bez řečí převzala péči o Elišku i o mě. Mě doslova odvlekla k psychiatrovi.

Jenže kde není vůle, není šance něco změnit. Omámená spoustou prášků jsem celé dny prospala. Po dvou měsících toho měla Zdena dost. „Tak poslouchej, Pavluško,“ pustila se do mě jedno pondělní ráno, „takhle to dál nejde.

Táta volal tomu tvému psychiatrovi a probral s ním, že máš pomalu začít vysazovat ty prášky,“ řekla rázně. „Ale já je přece potřebuju!“ rozbrečela jsem se. „Ty musíš být zase v pořádku pro Elišku!

Ráda pomůžu, ale copak si to dítě zaslouží, aby máma celé dny fňukala? Honza byl můj syn, na to jsi zapomněla? Myslíš si, že já netruchlím? Nebo že snad je to ostatním v rodině jedno? Není! Dobře ale víme, že se nic nevrátí. Život jde dál. Zůstala tu po něm Eliška a ty,“ ukončila dlouhou řeč Zdena a rozplakala se.

Vrátila mě do života

A tak jsem postupně začala vysazovat léky, chodila ven s Eliškou a pod dozorem Zdeny, mých třech švagrových a různých tetiček se pomalu vracela do života. Eli mně přinášela tolik radosti! Za své počáteční mateřské selhání jsem se moc styděla.

„Chybu člověk někdy udělá. Důležité je umět si to přiznat a poučit se z toho,“ řekla mi Zdena, když jsem to s ní rozebírala. A měla pravdu i v tom, že život jde dál. Když jsem vodila Elišku do mateřské školy, seznámila jsem se s Liborem, tatínkem malé Emičky.

Její maminka zemřela krátce po porodu na rakovinu. Vzali jsme se po pěti letech a na svatbě nám byla „moje“ rozvětvená rodina. Na svatební hostině jsem jim poděkovala, hlavně Věrce. Bez ní bych se neodrazila ode dna a kdoví, jak by to dopadlo. A brzo nás čekají svatby další… Tentokrát našich dcer!

Pavla P. (54), Trutnov

Související články
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.