Každá svobodná matka mi jistě dá za pravdu, že nejhorší na tom být s dítětem sama není nedostatek financí ani chybějící ruce navíc. Co schází nejvíc je možnost sdílet rodičovské potíže s někým druhým.
Mít se s kým poradit, komu postěžovat, zkrátka mít někoho, kdo vám pomůže nést část rodičovského břemene. Ovšem najít si partnera, když máte doma malé dítě, je prakticky nemožný úkol.
Nejen, že na nějaké shánění mužů nemáte mezi prací a péčí o mimčo a domácnost vůbec čas, ale zpravidla vám chybí i energie a vůle. I já jsem na seznamování s opačným pohlavím prakticky rezignovala.
Nakopla mě až má nejlepší kamarádka Soňa, která mi podala inzerát na několika seznamovacích serverech. Aby toho nebylo málo, jako profilovou fotku použila fotografii tři roky starou. Navíc v kolonce rodina uvedla „svobodná a bezdětná“.
To mě vážně zvedlo ze židle, vždyť moje Maruška je mým nejdražším pokladem! Jenže Soňa mi vysvětlila, že problematiku internetového seznamování studovala, a že to všechny svobodné mámy dělají stejně.
S dítětem vyrukují až tak na páté schůzce, aby chlapa hned neodradily. Hlavně mi řekla, že to udělala i ona. To byl pro mě asi nejpádnější argument, vždyť oni dva s Pavlem jsou krásný a fungující pár, vždy jsem jí takový vztah záviděla. Bylo rozhodnuto.
Netušila jsem, co mě po uveřejnění inzerátu čeká. Záplava rádoby vtipných, oplzlých, ujetých i zcela mimózních zpráv od navoněných seladonů a podivných individuí, mě téměř donutila inzerát okamžitě smazat.
Když už jsem to chtěla udělat, objevila se jedna reakce, která mě opravdu zaujala. Luboš nebyl okouzlující za každou cenu, ani se mě nesnažil ohromit výčtem vulgarit a rozměrem svého nádobíčka.
Podle projevu, fotky i profilu se mi jevil jako úplně normální sympaťák. A tak jsme si začali psát. Nejprve jen takové ty všeobecné fráze, ale brzy jsme přešli k docela intimním tématům. Jediné, čemu jsem se úzkostlivě snažila vyhnout, byla zmínka o dětech.
Vyměnili jsme si snad stovku e-mailů, volali si přes skype, psali po ICQ a pořád bylo co rozebírat. Nakonec jsme se rozhodli setkat naživo. Asi si dovedete představit, jak moc jsem byla nervózní.
Bylo to mé první rande po dvou letech a taky jsem se trochu bála, jestli mě ve vinárně nečeká nějaký úchylek. Přeci jen jsme se znali výhradně virtuálně.
Naše schůzka dopadla nad očekávání dobře. Luboš se mi v reálu líbil ještě daleko víc než na fotkách. Byl vtipný, pohotový a galantní a ani já jsem mu evidentně nebyla lhostejná. Rozloučili jsme se až hluboko po půlnoci, kdy mě na dobrou noc něžně políbil ruku.
Připadala jsem si jak v nějakém snu, nebo v romantickém filmu. Celý následující týden jsem nemohla myslet na nic jiného, než právě na Luboše. Jak se má, co asi dělá, cítí to stejně jako já? Ale taky jsem měla pěkné výčitky, že jsem mu neřekla o Marušce hned.
Připadala jsem si jako intrikánka, která ho tahá za nos. Dala jsem si předsevzetí, že hned při další schůzce půjdu s pravdou ven. Jenže to nešlo. Ne, vážně to není výmluva. Kdybyste tam byli, určitě byste mi dali za pravdu. Kdy jsem mu to jako měla říct?
Když mi donesl kytici růží? Nebo když objednal mé oblíbené víno, protože si pamatoval co mám ráda? Nebo snad když jsme spolu dlouhé hodiny tančily valčík i tango?
Nemyslete si, měla jsem strašné výčitky, ale taky jsem cítila, jak se do Luboše víc a víc zamilovávám a za nic na světě jsem ho nechtěla ztratit.
Před každou další schůzkou jsem byla stoprocentně odhodlaná vyjít s pravdou ven, ale čím déle jsem skutečný stav věcí zamlčovala, tím těžší bylo se přiznat. Co si o mně bude myslet, když jsem ho tak dlouho tahala za fusekli?
Určitě se ve mně strašně zklame a už mě nebude chtít. To jsem přeci nemohla připustit. Ale ať mě svědomí trápilo sebevíc, každé naše rande bylo vždy ještě o stupínek lepší, než to předchozí.
Luboš na mě nespěchal, jako pravý gentleman šel na všechno pomalu a vždy čekal na moje nenápadné signály. Třeba první polibek padl až na čtvrté schůzce. Ale o to byl něžnější, sladší a romantičtější. A jak něžností přibývalo, začala jsem chtít víc.
Moc jsem se toužila s Lubošem pomilovat. Tak moc, že jsem se o to nechtěla nechat připravit. Však už jsem neměla sex dlouhé dva roky. Rozhodla jsem se být sobecká a vyrukovat s pravdu až při první společné snídani. Jestli pak odejde, alespoň budu mít na co vzpomínat.
Na tohle rande jsem se připravovala zvlášť pečlivě. Zašla jsem si ke kadeřnici i na kosmetiku a koupila si nádherné krajkové prádlo, které odhalovalo přesně tak akorát a skrývalo, co mi přebývalo ještě z těhotenství.
Připadala jsem si krásná, sebevědomá a odhodlaná si tuhle noc užít. Pak se děj vůle boží. Ze začátku vše probíhalo, jak jsem si vysnila. Luboš byl jako vždy dokonalý společník. Dali jsme si dobrou večeři, popovídali si a nakonec skončili na parketu.
Jak jsme spolu tančili, tělo na tělo, Luboš mi jemně hladil záda a já se opájela jeho nádhernou vůní, přišlo mi to jako dokonalý okamžik. Odhodlala jsem se a špitla mu do ouška, že bych zítra ráda posnídala v jeho kuchyni.
Přišlo mi to jako decentní naznačení mých úmyslů a taky jsem byla přesvědčena, že už je ten pravý čas. Ale Luboš se zachoval dost nepředvídatelně. Jako kdybych ho tou větou nějak vyděsila, nebo co.
Jen rychle zabrumlal cosi ve smyslu, že se mu to teď nehodí, že zítra musí brzy vstávat a ať se nezlobím. Poměrně rychle náš večer ukončil. Byla jsem jako zkoprnělá. Copak jsem na něj vážně šla příliš rychle? Vyděsila jsem ho nabídkou milování?
Ale vždyť ke mně vysílal naprosto jasné signály, přece jsem si je všechny nevymyslela.
Byla jsem zklamaná, rozčarovaná a uražená. Ale jak se říká – čokoláda hojí všechny rány. I když to odnesla celá bonboniéra, co jsem měla nachystanou po Soňu, že mi tak obětavě hlídala Marušku, rozhodla jsem se to nevzdat a dát Lubošovi ještě šanci.
Snad se zkrátka jen lekl a už se mu to rozleželo v hlavě. Ostatně kdyby se mnou nechtěl být, nedomluvil by si další schůzku. A zase to byl můj milý, laskavý a nesmírně přitažlivý Luboš, který mě zahrnoval pozornostmi. Můj Luboš, z jehož vůně se mi točila hlava.
Jehož velké hebké ruce uměly hladit jako žádné jiné a úsměv se mi vrýval rovnou do srdce. Bylo mi s ním tak krásně. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem mu nenápadně pod stolem vyzutou nohou pohladila stehno. To se zase uzavřel do sebe a rychle vypoklonkoval.
Teď už byla nejen zklamaná, ale i pořádně vzteklá. Co se to, propánakrále děje? To se mu nelíbím? Proč si se mnou domlouvá vždy další schůzku? Nebo je asexuální či snad impotentní? Nebo chodí s více ženami a na mě už mu nezbývá dost vášně?
Hlavou se mi honilo nepřeberné množství různých variant, ale ani jediná nedávala kloudný smysl.
Dala jsem si víc jak týden na přemýšlení, abych si ujasnila co vlastně chci, a teprve pak jsem se uvolila na další rande. Tentokrát jsem byla pevně rozhodnutá přijít téhle záhadě na kloub.
A protože trpělivostí zrovna neoplývám, uhodila jsem na něj hned zkraje večera. Má otázka byla jasná:
„Proč se mnou nechceš spát?“ Hned po vyslovení téhle věty jsem si připadala docela trapně a uboze, ale už to nešlo vzít zpátky a já potřebovala znát odpověď. Luboš zrudl a kopl do sebe celou skleničku vína naráz.
Bylo na něm vidět, jak se snaží v hlavě sesumírovat nějaké vysvětlení, div že se mu nekouřilo z uší. Nakonec jen kývl na číšníka s tím, že zaplatí. Zvedl se, pomohl mi do kabátu a řekl jen:
„Pojeď a uvidíš,“ vyzval mě. Přiznávám, že jsem se bála co na mě bude u něj doma čekat, ale zvědavost byla silnější. A tak jsem poslušně nasedla do auta a následovala Luboše až ke dveřím jeho bytu. Tam se trošku zarazil, zhluboka se nadechl a pomalu vsunul klíč do zámku.
Byla jsem připravená skoro na všechno – na manželku, registrovaného partnera i podivínský byt se sbírkou fetišů. Ovšem co jsem už v předsíni spatřila předčilo má očekávání.
Kolem botníku vyzdobeného barevnými nálepkami se ledabyle povalovalo několik párů botiček různé velikosti a na věšáku nad ním byl růžový kabátek i větší zelená bunda. A netrvalo dlouho, kdy se k nám přiřítili i malí majitelé zmíněných svršků.
Starší Filip a malá Lucinka. Vlastně jsem vůbec neměla čas celou situaci jakkoli pobrat, protože mě děti hned odtáhli do pokoje za chůvou. Tam měli rozložené puzzle a nedali jinak, než že jim s taťkou musíme pomoct.
Až když jsem složila velkou část kočičí hlavy mi pomalu začalo docházet, co se děje.
Luboš byl na tom úplně stejně jako já! Taky se bál prozradit, že je otec samoživitel, aby mě neodradil. Jak mi to všechno docvaklo, začala jsem se nekontrolovatelně smát. Vůbec jsem se nemohla zastavit.
A čím víc se mě Luboš i děti ptali co se děje, tím víc jsem se smála a smála. Nakonec jsem jen beze slov sáhla do kabelky a podala mu fotku své krásné Marušky.
Luboš chvíli zíral na fotku, chvíli na mě, pak zase na fotku, a když i jemu došly všechny souvislosti, smáli jsme se tam spolu oba dva jako úplní blázni. Děti i chůva si jen nechápavě klepali na čelo. No a to je vlastně konec. Tedy ne konec, ale začátek.
Začátek příběhu dvou samoživitelů, kteří se do sebe zamilovali a ze dvou neúplných rodin vytvořili jednu krásnou velkou láskyplnou rodinu. A tak jsem se, prakticky během jediného večera stala mámou tří báječných dětí.
Jenom se nám zatím nedaří další bratříček nebo sestřička. Držte nám palce!
Eva, 33 let, Praha
