Vyrůstala jsem za dob komunistické vlády a totální nevědomosti. Nikdo nám nic neřekl, rodiče se s námi o sexu nebavili a ve škole se za jakoukoli podobnou zmínku trestalo – šeptem, aby nikdo nezaslechl, o co jde. A tak se i mně stalo to, co v té době velké většině dívek.
Vlítla jsem do toho po hlavě a bláznivě se zamilovala do kluka, který chodil do vedlejší budovy naší školy – „stavební průmky“. Nemohla jsem si zkrátka pomoct. Byl úžasný, milý, pozorný, o rok starší a taky stejně jako já, stále ještě dítě.
Samozřejmě jsme ochranu nijak neřešili a já po půl roce otěhotněla. Jaké bylo moje překvapení, když se dvakrát nedostavila menstruace a můj gynekolog po prohlídce prohlásil:
„No jo, jak byste taky mohla menstruovat, když jste těhotná jak víno.“
Krve by se ve mně nedořezal.
„Cože?? Jak jako těhotná, vždyť to nejde, nemám hotovou školu, žádné peníze, práci, manžela. Bože!“ honilo se mi tehdy hlavou. Moji rodiče byli samozřejmě nejdřív šoku, ale moje skvělá mamka pak jen prohodila něco ve smyslu:
„Nejsi ani první, ani poslední.“ Táta to kousal o něco déle, ale i on se s nenadálou situací nakonec smířil.
To nejhorší mě ovšem teprve čekalo – oznámit otcovství Michalovi. Jednoho hezkého podzimního dne na mě čekal před školou, stál opřený o svou Škodu sto dvacet, v té době maximální bourák.
Všechny holky mi Michala záviděly a já byla na vrcholu blaha, že tenhle kluk patří mně. Ale dnes to bylo trošku jiné. Nasedli jsme do auta a Michal se rozjel, zeptal se mě, jak bylo ve škole, rovinka se stáčela do mírné zatáčky:
„Jsem těhotná,“ vyletělo ze mě. Michal koukal upřeně před sebe na vozovku, kterou nekopíroval, zkrátka nezatočil, jel pořád rovně, přímo do před námi stojící budovy vojenských kasáren.
„Pozor!!!“ zakřičela jsem na poslední chvíli, Michal strhl volant a zastavil u krajnice: „Takže…takže…my čekáme miminko?“
Jen jsem němě přikývla a sklopila oči. On mě hned na to objal a políbil do vlasů:
„To je úžasný! Ničeho se neboj, postarám se o vás!“ vykřikl šťastně. Tahle reakce mě šokovala, ale v pozitivním slova smyslu samozřejmě.
Narychlo vystrojená listopadová svatba s bříškem nebyla samozřejmě mou vysněnou představou, ale Michala jsem milovala a v té době bylo navíc nepřípustné mít dítě jako svobodná matka, vždyť co by tomu řekli lidi?!
Klasická věta, kterou jsem tak strašně nenáviděla. Po svatbě jsme se přestěhovali do domu, který patřil Michalovým rodičům, oni žili v přízemí a my v patře nad nimi.
V květnu se nám narodil krásný modrooký andílek, holčička Anička, a přesně o dvacet tři měsíců později jí přibyl bratříček Péťa.
Naše situace nebyla samozřejmě vůbec jednoduchá, protože Michal si mohl o studiu na vysoké škole nechat leda tak zdát a já dodělávala maturitu s dítětem v náručí a po večerech.
Moje mamka jako babička v pětačtyřiceti letech samozřejmě nefungovala, chodila do práce, taťka to samé. Brali si tedy děti alespoň o víkendech a Michalova mamka mi v týdnu pomáhala, jak mohla.
Nebyla to žádná legrace, nicméně maturitu jsem úspěšně složila, ale na Michalovi, který dělal přidavače na stavbách a o víkendech se plácal po různých brigádách, jsem sledovala, že není se svým životem vůbec spokojený, což se taky není čemu divit.
Večer se domů vracel strhaný, neschopný fungovat ještě jako otec, děti navíc už často spinkaly, když se objevil za dveřmi.
Po čase se začal vracet ještě později, protože po práci skočil „s chlapama na jedno“, jak říkal. Z jednoho pivka byly proflámované noci, víkendové brigády ustaly a místo nich začal zase hrát svůj milovaný fotbal.
V reálu to ale vypadalo tak, že v sobotu v poledne odjel na zápas a vrátil se z něj v neděli se šílenou kocovinou. Jak vypadal náš rodinný život asi netřeba dále rozebírat.
Byla jsem doma pořád sama s dětmi, maximálně jsme odjeli na víkend k mým rodičům, peněz moc nebylo a já se rozhodla, že se musí něco změnit, jinak se dočista zblázním. Poprosila jsem Michala, zda by mohl jít po práci rovnou domů, že si chci promluvit.
Dorazil úplně opilý chvilku před půlnocí. Už jsem to nezvládla, křičela jsem na něj a všechno mu vyčítala. Ráno o tom nic nevěděl, ale slíbil, že dnes určitě dorazí brzy. Situace se opakovala ještě asi dvakrát.
V sobotu ráno jsme si spolu sedli ke stolu a já se rozbrečela. Řekla jsem Michalovi, že chci, aby něco udělal se svým životem. Potřeboval pořádnou práci, mezi lidmi na úrovni svého intelektu, pryč od těch alkoholiků.
Bylo šílené sledovat, jak můj chytrý manžel s obrovským potenciálem, klesá na úroveň zedníků ze stavby, na které pracoval. Domluvili jsme se tak, že já si najdu práci a on zůstane s dětmi nějaký čas doma, aby si srovnal priority.
Nastoupila jsem jako prodavačka do uzenářství a bylo mi tam moc dobře. Ano, samozřejmě, nebyla to práce snů, ale já jsem nebyla v pozici, kdy bych si mohla vybírat a alespoň jsem byla mezi lidmi.
U Michala jsem zaznamenala obrovské zlepšení, večerní hospody odpadly, protože nemohl odejít od dětí, ale měl hlavu plnou plánů. Rozhodl se, že si dálkově udělá vysokou školu, jakmile budeme děti moct dát do školky. Najednou byl plný optimismu a nabitý energií.
Víkendové fotbaly však stále přetrvávaly. Občas jsme se s dětmi jeli podívat na jeho zápas, on však většinou po utkání zůstal na oslavu výhry případně zapíjení prohry a my se vraceli sami domů, kde jsem uspala děti a následně proplakala noc.
Šťastná jsem nebyla. Občas se vrátil v noci domů, opilý namol, vzbudil celou rodinu. Situace většinou vyústila v hádku. Jednou jsem po něm ve vzteku hodila hrnec od večeře, kterou jsem speciálně pro něj vařila, když slíbil, že je za hodinu doma.
Jeho reakcí byla facka, kterou mi dal. Ráno si nic nepamatoval.
Věděla jsem, že muž s jeho egem nemůže sedět s dětmi doma, „mateřská“ není nic pro něj, necítí se jako muž, má pocity méněcennosti a selhání. Nevěděla jsem kudy ze situace ven a roky ubíhaly. Po čase se Michal rozhodl podnikat z domova.
Začátky nebyly jednoduché, ale český trh byl po revoluci samozřejmě nenasycený, takže cest byla spousta. Bohužel jsem až v této fázi poznala, jaký je můj manžel nervák. Pokud nějaký obchod nedopadl podle jeho představ, měl špatnou náladu a doma téměř nemluvil. A když už, začal agresivně křičet.
Naše děti rostly, Anička nastoupila do první třídy a Péťa chodil do školky, když jsem si jednou po cestě z práce koupila v trafice inzertní noviny a začala si pročítat nabídky práce.
Od malička jsem byla knihomol, po nos ponořená v knihách, také psaní mi nedělalo problém, proto když jsem narazila na nabídku redaktorské pozice navíc ještě v Praze, která byla vždy mým snem, neváhala jsem ani chvilku a na inzerát odpověděla.
Byla jsem odhodlaná práci získat stůj co stůj a taky se mi to podařilo. Nastoupila jsem do redakce v Praze a jezdila domů
pozdě večer vlakem. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se téměř každý večer vracela k uplakaným dětem. Prý je tatínek nepouští ven, od příchodu ze školy a školky musí uklízet a pak se hned učit.
U všech těchto činností na ně Michal křičel a ani fyzické tresty nebyly výjimkou.
Nevěřila jsem vlastním očím. Jejich otec si své mindráky a pocity méněcennosti léčil na svých nevinných dětech.
O víkendech už se doma téměř neukázal a jednou v neděli, když jsem prala jeho „zvalchované“ oblečení, našla jsem v kalhotách dopis od nějaké cizí holky. Ano, byl milostný. Už mi bylo jasné, kde a s kým tráví víkendy.
Proplakala jsem několik dní, jediné co mě drželo nad vodou, byly mé děti a práce, kam jsem si jezdila odpočinout a kterou jsem milovala. Michal si mě, když byl výjimečně doma, absolutně nevšímal, vnímal mě jako služku v domácnosti. Začala jsem ho nenávidět.
Ze situace nebylo kudy ven, živila jsem celou rodinu, rozvod v té době a v naší naprosto věřící rodině nepřicházel v úvahu.
Jednou večer jsem utekla přes město ke své sestře vyplakat se. Seděly jsme na gauči a povídaly si, přes slzy jsem ani neviděla, když v tom zazvonil domovní zvonek. Sestřin manžel šel otevřít a do obýváku přivedl svého přítele Kryštofa:
„Jani, tohle je nešťastnej Kryštof. Kryštofe tohle je nešťastná Jana.“ Představil nás Milan. Povídali jsme si ve čtyřech až dlouho do noci.
Kryštof vyprávěl o své zlé a psychicky nemocné manželce, která mu už několik let dělala ze života peklo, pak byla řada na mě. Byli jsme pěkní dva zoufalci, museli jsme se situaci smát.
Když jsem se vracela domů, hřál mě pocit, že ještě hodní chlapi existují a že v tom nejsem tak úplně sama. Z Michalových rýpavých poznámek, „kde jsem se zase s kým válela“, jsem si nic nedělala. To byla jeho doména.
Zrovna on, kterému věrnost vůbec nic neříkala. Měl úžasnou schopnost vždy vše tak překroutit, že jsem z toho jako ta nevěrná mrcha vyšla já. Podle sebe soudím tebe? Byla má klasická odpověď otázkou, co k tomu taky ještě dodat. Připadala jsem si jak ve špatném filmu.
Druhý den mě ale v práci čekalo překvapení, nádherná kytice růží bez věnování. Napadlo mě někde v koutku mysli, že by to mohlo být od Kryštofa. Napsala jsem mu zprávu a vzápětí přišla odpověď:
„Líbí se ti? Poděkovat mi můžeš osobně, čekám dole na recepci.“
Srdce se mi divoce rozbušilo, schody jsem sbíhala po třech. Prožili jsme spolu krásné odpoledne i večer. Procházeli jsme se Prahou, krmili labutě na nábřeží, povídali si a mně bylo krásně. Stýskalo se mi však po mých dětech, věděla jsem, že musím domů.
„Odvezu tě, chceš?“ navrhl mi Kryštof.
„Dobře, budu ráda.“ odvětila jsem s úsměvem na rtech. Nic se mezi námi nestalo, ale já jsem cítila, že chemie funguje. Poprosila jsem ho, aby zastavil kousek od našeho domu, nechtěla jsem, aby nás spolu někdo viděl. Poděkovala jsem, rozloučili jsme se a Kryštof odjel.
Sotva jsem otevřela dveře do bytu, přiletěla mi facka, Michal stál za dveřmi, začal na mě křičet a strašně sprostě mi nadávat, nutno dodat, že děti stály opodál a plakaly. Zamkl dveře a nechtěl mě pustit ven.
Sbalila jsem děti a roztrhl se regulérní boj, plný křiku. Naštěstí se vzbudili Michalovi rodiče a běželi se podívat co se děje, to jediné na mého manžela platilo. Odemkl byt, protože ke svému otci měl odjakživa respekt.
Popadla jsem děti, Michalovým rodičům řekla, že jejich syn je nemocný psychopat a utekla před dům. Vytočila jsem Kryštofovo číslo a poprosila ho, zda by pro nás přijel.
Naštěstí nebyl daleko, odvezl nás k mým rodičům, kam ale vzápětí dorazil taky Michal a zaútočil na Kryštofa. Rvali se jako
smyslů zbavení, až je od sebe musel odtrhnout můj taťka. Mamka mezitím odvedla děti do domu a já stála v šoku s pusou dokořán. Michal se mému otci vytrhl a s výkřiky nenávisti a hněvu sedl do auta. Kryštof u nás zůstal a já mu ošetřila zkrvavený obličej.
„To je ale magor. Jak s ním můžeš žít? Musíš pryč,“ prohodil rozčileně.
V tu chvíli už i moji rodiče, kteří většinou stáli při Michalovi, protože je to chytrý kluk z bohaté a spořádané rodiny, se kterým mě čeká velká budoucnost, přehodnotili své názory a rezolutně prohlásili, že zůstanu i s dětmi u nich.
Rozvod se táhl celé čtyři roky. Michal na mě útočil, unášel děti ze školy, dokonce se nám jednou v noci vloupal do domu a vyhrožoval, že se zabije, pokud to s Kryštofem neskončím a nevrátím se s dětmi k němu.
Lítost, omluvy a slibování světlých zítřků se střídalo se záchvaty vzteku a agresivními útoky, především v opilosti samozřejmě. Ale já jsem zůstala neoblomná. Dokonalého muže jsem našla v Kryštofovi, který se také rozvedl a psychicky mi hodně pomohl.
Nejhorší bylo vědomí, že vše sledovaly moje děti. V této situaci už nešlo nic řešit v klidu, a tak aby se jich to ani trošku nedotklo. Zajímavé bylo, že i oni byť byly ještě hodně malé, mi říkaly, abychom se domů nevraceli a zůstali u babičky s dědou.
Rozvodové papíry Michal nakonec podepsal, ale stálo mě to hodně sil, energie a vrásek.
Nyní jsou děti u Michala občas na víkend, ale z toho, co vypráví, se jim Michal stejně nevěnuje, kompenzuje jim svůj čas a zájem penězi, které jim nevýchovně dává.
Svůj volný čas stále tráví po hospodách, z nichž se vrací druhý den a opilý, takže děti k němu nechtějí a já je tam ani neposílám.
Občas nám Michal ještě uškodí, ale intervaly mezi útoky se prodlužují, asi už je i jemu konečně jasné, že se k němu nikdy nevrátím.
Zrekonstruovali jsme si s Kryštofem krásný byt, kde jsme konečně spolu a šťastní a já už vím, že vše zlé je k něčemu dobré, protože nebýt Michalova chování, nikdy bych Kryštofa nepotkala.
Jana, 45, ČR
