Vždy jsem si myslela, že když potkám toho pravého, okamžitě to poznám. To, že jste s člověkem, se kterým vydržíte do konce života, zjistíte až ve chvíli, kdy na sobě máte tepláky, týden jste si neumyla vlasy, stojíte uprostřed neuklizeného pokoje a on se na vás dívá jako na nejdokonalejší bytost na planetě.
Bylo mi tenkrát devatenáct a kamarádka mě vzala na párty, kde jsem nikoho neznala. Konala se u nějakého kluka doma. Jeho rodiče odjeli na dovolenou a on toho chtěl využít na maximum. Přišli jsme až ve chvíli, kdy už byla zábava v plném proudu. Všude bylo spoustu lidí, prázdných flašek od alkoholu a nechyběla ani fronta na záchod, protože ho okupovali dva nově vzniklí milenci. Měla jsem večírky ráda, ale když dorazíte střízlivá někam, kde už se promile ani nedají spočítat, máte pouze dvě možnosti. Buď se snažíte dohnat obsah alkoholu v krvi tak rychle, že si ráno koledujete o slušnou morální kocovinu nebo prostě jen pozorujete lidi kolem, kterých se zmocňují animální pudy a čekáte, než váš odvoz domů konečně přijde a vysvobodí vás. Já jsem se rozhodla držet té druhé, bezpečnější varianty. Protože jsem neměla hladinku na to účastnit se opileckých her, seděla jsem venku na schodech a upíjela jablečný drink.
Asi po deseti minutách se otevřely dveře a přišel kluk. Věděla jsem, je to dům jeho rodičů a on je pořadatel párty, protože se s ním vítala moje kamarádky, když jsme přišly.
„Čau, nebavíš se?“ zeptal se mě a já jen pokrčila rameny.
„Docela se ti to povedlo, viď?“ kývla jsem hlavou za sebou, směrem ke zdroji největšího hluku.
„Jo vypadá to na slušnou akci. Je to ale určitě poslední, kterou pořádám! Pořád mám jen strach, že se něco rozbije, jen někoho odněkud tahám a nemám nervy na to se opít,“ sedl si vedle mě.
„Jsem Marek,“ dodal.
„Jana,“ usmála jsem se. Uvítala jsem jeho společnost. Docela už jsem se začínala nudit. Povídali jsme si o všem možném a byl mi sympatický, takže jsem úplně ztratila pojem o čase. Nebyla v tom žádná romantika. Jen jsme si prostě rozuměli.
To, že je pět hodin ráno a já už jsem měla být dávno doma, jsem si uvědomila teprve, když o nás začali zakopávat párty mrtvoly kolébající se náměsíčně domu. Zvedli jsme se a šli dovnitř. Tam na nás čekaly hned dvě překvapení. Zjistily jsme, že moje kamarádka odešla už dávno a že obývací pokoj vypadá, jako kdyby se tam odehrála druhá světová válka. Na bojišti byly všude střepy, všechen nábytek byl politý a občas se někde dalo zakopnout o spícího člověka.
„Kdy se ti vrací rodiče?“ zeptala jsem se.
„Zítra odpoledne,“ odpověděl a nahlas si povzdechl. Když jsem se na něj podívala a viděla to zoufalství, které mu čišelo z očí, prostě jsem ho v tom nemohla nechat.
„No tak dělej. Skoč pro hard“ motivačně jsem zatleskala. Otočil se na mě a jeho oči byly najednou dvakrát tak velké!
„Ty mi vážně pomůžeš?“
„Co mám dělat, tak ale honem, než si to rozmyslím.“
V jednu odpoledne se všechno konečně blýskalo tak, že by to nevyleštil ani Mr. Proper a my usnuli na vypolstrovaném gauči s nasazenými žlutými gumovými rukavicemi. Od té doby se z nás stali nerozluční přátelé. Společně jsme chodily ven, učili se na písemky z matiky, když mi hrozilo propadnutí i sdíleli milostná zklamání. A těch alespoň v mém případě nebylo málo. Byla jsem totiž beznadějný romantik a pevně přesvědčená o tom, že si pro mě jednoho dne přijede princ na bílém koni a bude to láska na první pohled. A tak jsem často narazila. Marek byl můj úplný opak. Byl to realista, který stál nohama pevně na zemi, a když jsem začínala moc bloumat hlavou v oblacích, vždy mě nezapomněl stáhnout zase dolů. Díky jeho nedramatické a klidné povaze měl spíše stálé, delší vztahy. Hledal si vždy přítelkyně, se kterýma mu bylo zkrátka a prostě dobře. Bohužel ale jeho vztahy vždy ztroskotaly na tom, že k žádné ženě nikdy nezahořel vášnivou láskou. Bral je prostě spíš jako kamarádky. Oba jsme měli své vlastní problémy, ale byli jsme tu vždy jeden pro druhého a nějak jsme si s tím vždy poradili.
Když jsme dokončili vysokou školu a našli si první práce za pár korun, rozhodli jsme se, že si najdeme byt a budeme se dělit o nájem. Zrovna ani jeden z nás nikoho neměl, a tak to nebyl žádný problém. Nastěhovali jsme se v Brně do docela prostorného pronájmu a vše bylo v pohodě až do chvíle, než jsem se bezhlavě zamilovala do Pavla. Teď už vím, že jsem se chovala hrozně, ale tenkrát jsem si přes zamilované brýle neviděla ani na špičku nosu. Pavel byl z opravdu bohaté rodiny a bílého koně pro mě metaforicky zastupoval jeho sněhový Mercedes. Kamkoliv vstoupil, sebevědomí z něj jen sálalo. Vždy bavil celou skupinu a měl obrovské charisma. Já jsem však často sloužila jen jako doplněk jeho dokonalé image. Někdo, kdo je prostě ve společnosti s ním. Co jsem totiž zapomněla zmínit, bylo, že Pavel žil tak trochu ve stínu svého otce, ze kterého se snažil za každou cenu vymanit. Zoufale prahl po jeho uznání a to, že se uvnitř něj vlastně skrývá malý vystrašený kluk, kompenzoval tím, že shazoval mě. Tento fakt jsem samozřejmě nevnímala a užívala si své romantické opojení. Realista Marek vše viděl a jako můj kamarád mi tento vztah mermomocí rozmlouval a snažil se mi otevřít oči. Dělal to však vždy jen opatrně a v náznacích, protože věděl o mé křehké povaze.
Jednou večer, když jsme sledovali doma televizi a já jsem mu vyprávěla o svém víkendu, mu však praskly nervy. Pavel totiž zaujal novou taktiku, a aby se nemusel zabývat vlastními slabostmi a nedokonalostmi, řešil ty moje. Po třech dnech strávených s ním jsem byla naprosto psychicky rozebraná a cítila jsem se jako nejošklivější tvor na planetě.
„Nemyslíš si, sakra, Jano, že tohle už je opravdu trochu moc???“ vybuchl Marek. Vytřeštila jsem na něj oči, takhle se můj flegmatický kamarád nikdy nechoval.
„Vždyť ten člověk tě úplně ničí!“
„On se mi snaží pomoct! Říkal, že si každý musíme uvědomit své chyby, abychom mohli vyrůst jako osobnosti!“ bránila jsem svého přítele. Marek se ironicky usmál:
„A ty se neslyšíš? Vždyť on ti úplně vymyl mozek! Co je to za bláboly?? Podívej se na sebe. Jsi jako hromádka neštěstí.“
Nevěděla jsem co na to říct, tak jsem okamžitě přešla do protiútoku.
„To říkáš jenom proto, žes dlouho nikoho neměl a už si ani nevzpomínáš jaký je to být ve vztahu složitý!“ křičela jsem na něj. On ale zůstal relativně klidný.
„To ti přijde normální? Vždyť ve vztahu by to právě nemělo být složitý! Kde jsou tvoje představy z romantických filmů?!“ Já už opravdu neměla argumenty a navíc mi začalo docházet, že má možná v něčem pravdu. Řekla jsem větu, které jsem okamžitě po jejím vyslovení litovala.
„Žárlíš snad, že někoho mám?“ Atmosféra v pokoji se okamžitě změnila a my zmlkli. Nikdy. jsme v našem kamarádském vztahu nenarazili na sebemenší zmínku o tom, že bychom mohli být něco víc, než pouze přátelé a já tuto zeď právě zbořila.
Byla to naše největší a nejostřejší hádka v životě a ani za týden se situace neuklidnila. Když jsem se se svým trápením svěřila Pavlovi, přišla nečekaná nabídka.
„Jani, když se tam teď nedá ani dýchat, co kdyby ses nastěhovala ke mně?“ Byla jsem z tohoto návrhu překvapená a v koutku duše také nadšená. Jak to ale říct Markovi? Rozhodla jsem se, že to udělám rychle a bolestivě, jako když strhnete náplast. Oznámila jsem mu to po dvou týdnech zarputilého mlčení a viděla jsem, že je z toho můj spolubydlící opravdu smutný. Měla jsem pocit, jako kdyby tento krok nějakým způsobem pohřbíval naše dlouholeté přátelství a cítila jsem se opravdu hrozně. Následné nadšení ze stěhování mi však otupilo smysly.
S Pavlem bylo soužití opravdu psychicky složité. Nejen, že jsem se vůbec necítila ve své kůži, ale začala jsem si čím dál tím víc uvědomovat, že měl Marek vlastně ve všem pravdu a já jsem se chovala jako idiot. S ním to bylo tak jednoduché. Pavel byl manipulátor a stále mě jen nenápadným způsobem ponižoval. Opravdu hodně mi chyběl můj kamarád. Když jsem na něj začínala myslet už skoro nonstop, říkala jsem si, že by asi nebylo od věci mu zavolat. Byl to ještě vůbec kamarád? Celá situace pro mě vykrystalizovala v jeden jediný moment. Byla jsem nemocná a měla jsem opravdu vysokou horečku. Neočekávala jsem od Pavla, že by se o mě zrovna staral, ale ani jsem nepředpokládala, že se stane tohle. Byl pátek večer a já ležela na gauči a pospávala. Najednou mě probudil rozladěný hlas.
„Ty jako tady budeš takhle ležet?“
„Co prosím?“ odvětila jsem.
„No vždyť jsem ti říkal, že jsem pozval kolegy z práce na večeři. Teda nepředpokládám, že bys něco uvařila, ale alespoň bys se sebou mohla něco udělat. Vypadáš otřesně!“ Tohle byla opravdu ta poslední kapka. Nebyla jsem schopná slova, jen na něj zůstala nevěřícně zírat. A dost. Bez jediného slova jsem se zvedla z gauče. Odešla ke skříni a začala si v tichosti balit ty nejpotřebnější věci. Zvuk Pavlova hlasu jsem okázale ignorovala jako by to byl pouhý ruch z ulice. Pak jsem za sebou zavřela dveře.
Šla jsem ke kamarádce. Až tam ve vlídné náruči jejího obýváku to na mě vše padlo. Jak jsem jen mohla být tak hloupá! Probrečela jsem u ní tři dny a s Pavlem jsem se rozešla po telefonu. Nestál mi ani za další pohled. Jen co jsem se uzdravila, okamžitě jsem musela vše urovnat s Markem. Nevěděla jsem ale jak to udělat. Když jsme jednou večer s kamarádkou otevírali nad ránem už čtvrtou láhev vína, rozhodla jsem se, že se tomu musím postavit čelem. Měla jsem na sobě tepláky. Vypadala jsem hrozně, ale v mém alkoholovém opojení mi to bylo úplně jedno. Zavolala jsem si taxíka a už jsem stála před dveřmi svého bývalého bytu. Na nic jsem nečekala a vešla dovnitř. Čekala jsem, že uvidím opravdu všechno, jen tohle ne.
Marek stál uprostřed naprosto nechutně vyhlížejícího obýváku, kde to připomínalo spíše skládku, než místo k žití. Právě tu skončila opravdu velká párty. Když mě viděl, jeho výraz byl neproniknutelný. Mlčky jsem došla do koupelny a vzala hadr. Začali jsme uklízet v naprostém tichu, které jsem prolomila až po dvou hodinách já.
„Promiň, měl jsi ve všem pravdu,“ špitla jsem. Zrentgenoval mě pohledem.
„A Pavel?“
„S tím už je konec, je to idiot. Víš, tys mi opravdu chyběl. Chtěla jsem ti…“ Nedořekla jsem větu. Marek, jak byl předtím blízko mě, byl teď ještě blíž. Začal mě líbat. Nejdříve mě to zaskočilo, ale pak jsem se jeho polibku naprosto poddala. Měl příchuť návratu domů, něčeho známého a přitom tak nového. Je možné, že jsem Marka vlastně celou tu dobu milovala a nikdy jsem si to neuvědomila? Možná je láska na první pohled opravdu možná. Někdy je ale třeba si sundat růžové brýle, abyste spatřila, co máte celou dobu přímo před nosem. Na ty nejlepší okamžiky je třeba si počkat.
Jana, 28 let, Brno
