Dnes už není tak divné, když je žena bezdětná. Ale když jsem byla mladá já, prakticky nepřicházelo v úvahu, aby se žena nestala matkou, pokud byla zdravá.
Narodila jsem se normální rodině, měla jsem mámu, tátu a staršího bráchu. Kolem mě byla spousta příbuzných, kteří měli děti v mém věku, do školky jsem chodila. Zkrátka žádnou sociální izolaci ani újmu jsem nikdy neutrpěla.
Miminka mě nelákala
Už ve třech letech po narození jednoho z mých bratranců jsem pronesla: „Fuj, ten je ošklivej a smrdí!“ Všichni se tomu smáli a rodina to dodnes dává k dobru. Ve škole spolužačky nakukovaly do kočárků nebo si hrály s menšími dětmi. Já ne.
Když se brácha stal otcem, mně bylo šestnáct. Když jsme se na miminko šli podívat, měla jsem pocit, že se bratr zbláznil: „Ségra, vidíš, jak je nádherný?“ rozplýval se a vrazil mi ho do náruče.
„Ještě bych ho upustila, radši si ho drž sám,“ vrátila jsem ho během pár minut bez nadšení.
Buď dítě nebo rozchod
Po pár letech a pár nezávazných známostech jsem potkala Martina. Jednoho dne mě požádal o ruku. „Ráda si tě vezmu, ale víš, že děti nechci,“ odpověděla jsem s tím, že jsem se tím nikdy netajila. Nechápavě se na mě podíval.
„Já myslel, že to je jen nějaké póza,“ podivil se. „Zuzko, já chci mít normální rodinu a máme už nejvyšší čas,“ zkoušel na mě jít přes city s tím, že až poprvé toho drobečka uvidím nepochopím, že jsem miminko někdy nechtěla.
Měla jsem ho moc ráda, ale chápala jsem, že rozchod je jediné řešení. Do dvou let byl ženatý a dnes má dvě dcery.
Konečně ten pravý
Podobné to bylo i s Pavlem. U něj tlačili rodiče, kteří se těšili na vnouče. A tak to dopadlo stejně jako s Martinem. Nejsem žádný Herodes, jen cítím, že po dětech netoužím a nechci je. Mé okolí se na mne začalo dívat jako na divnou a sobeckou ženskou.
Začala jsem se smiřovat s tím, že zůstanu sama. Až jsem potkala o dvacet let staršího Vráťu. Okamžitě jsem věděla, že je to ten pravý. Dlouho žil v Německu a tam zůstala i jeho bývalá žena a synové.
„Zuzanko, rád bych si tě vzal, ale ty jsi ještě mladá a možná toužíš po dětech, zatímco já už žádné nechci. Necítím se na to, ještě v tomhle věku v noci vstávat a dělat domácí úkoly,“ soukal ze sebe. Nenechala jsem ho ani domluvit: „Já nechci děti, chci tebe a spokojený život ve dvou!“
Jsem divná?!
Letos jsme oslavili desáté výročí svatby. Jsme šťastní. Rozumíme si, máme stejné zájmy, rádi cestujeme. Spousta známých mi občas řekne: „Škoda, že jste se potkali tak pozdě, děti už se nezadařily, co?“ Většinou raději neodpovídám.
Nepochopili by, že to je moje svobodné rozhodnutí. Dnes už mám moc hezký vztah i s dětmi bratra. Jakmile vyrostly a staly se z nich osoby se kterými se dá normálně komunikovat sblížili jsme se. Hodně se navštěvujeme a jezdíme společně i na dovolené.
Výborně vycházím i s Vráťovými, dnes už také dospělými syny. Jsem normální a myslím, že i empatická žena. Jen jsem prostě nikdy necítila potřebu být matkou. Je to přece mnohem lepší, než něco předstírat a zničit život sobě i dítěti.
Zuzana N. (53), Liberec
