Domů     Když se svět zatočí
Když se svět zatočí

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. I Zdeněk byl původně samý slib, ale jakmile se mé bříško začalo kulatit, viděla jsem z něj jen rychle se vzdalující záda. Je prý příliš mladý, ještě se necítí na takový závazek a náš vztah vlastně nebyl až tak vážný.

Jenže mě bylo třiadvacet, byla jsem těhotná a úplně sama. Do porodnice jsem tudíž jela vlakem (se dvěma přestupy) a už tehdy jsem měla slzy na krajíčku. Moje Rozárka se narodila po jedenácti hodinách pekla, kterému se kultivovaně říká „traumatický porod“.

Drobounká, lehce přidušená holčička nebyla o mnoho větší než baseballová rukavice a okamžitě začala nespokojeně pofňukávat. Tohle kňourání se však záhy změnilo v hurónský řev.

Už v porodnici jsem tak celé noci trávila mimo postel, protože jsem nechtěla rušit ostatní. Zatímco jejich miminka tiše spala, já brázdila nekonečné metry nemocniční chodby.

Kovová postýlka tiše vrzala, holčička řvala až se zalykala a já ráno důvěrně znala každý flek na bledě zeleném linoleu. Sestřičky se mým nářkům smály a unisono mě přesvědčovaly, že to přejde.

Mrňouskovi se prý ve velké nemocnici nelíbí a já se také vnitřně uklidním, jakmile se dostanu domů k novopečenému tatínkovi.

Jenže doma žádný tatínek nečekal. Nikdo neuklidil, nikdo nenakoupil, dokonce ani ta přiblblá žárovka na domovní chodbě nesvítila. S funěním jsem dovlekla moji holčičku domů, provázena nyní už neodmyslitelným křikem.

Někdo tvrdí, že děťátko dlouho plakat nevydrží. Že se „uřve“, unaví a usne. Rozárka však zjevně spát nepotřebovala. Vynašla si dokonce svérázný způsob, jak ječet i v průběhu kojení.

Pila a u toho koutkem úst protestovala, asi aby nikdo nezapomínal, že tam pořád je. Po deseti dnech už jsem z toho stresu a nevyspání skoro přišla o mléko a holčička tudíž vřískala o to vztekleji. Bylo na čase vyrazit do města pro umělou výživu.

Těhotenské kalhoty mi nepříjemně padaly, ale do ničeho jiného jsem se nenacpala. Lehce odřený perleťový skřipec mi klouzal z neumytých vlasů a než jsem holčičku nacpala do kombinézy, byla jsem zpocená jako myš. Tím však celé drama teprve začínalo.

V zimním čase totiž tma padá brzy, a tak bylo na domovní chodbě jako v kobce. Poslepu jsem nahmatala vypínač, stiskla jej a… nic se nestalo. Hlasitě jsem zaklela a podél zdi se plížila ke dveřím, vedena neradostnou vidinou, že musím zdolat vysoké schody.

Najednou se v černotě za mnou ozval mužský hlas. Příšerně jsem se lekla, srazila kočárek dolů a vyrazila na ulici. Uklidnila jsem se až za dalším rohem. Srdce mi bilo jako o závod a Rozárka řvala. Tentokrát však plným právem. Chudinka, musela být naklepaná jako řízek.

Když jsem o dvě hodiny později míchala umělé mléko s pocitem, že jsem nejhorší matka na světě, někdo zazvonil u dveří. Na chodbě stál mladý muž jako vystřižený z propagační fotografie. Byl vysoký, štíhlý, skvěle oblečený a z obličeje zářily chrpově modré oči.

Aby byl efekt opravdu dokonalý, držel v ruce krásnou růži na dlouhém stonku. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Krasavec nejistě přešlápl a přehodil květinu z levé ruky do pravé:

„Dobrý den, jsem Fiala, váš soused. Moc mě mrzí, jak jsem vás zbytečně vyděsil, a tak jsem chtěl…“ V té chvíli se k završení všeho rozeřvala Rozárka.

Bleskově jsem popadla růži, houkla, že se nic neděje a přibouchla nejkrásnějšímu muži na světě dveře před nosem. Když jsem pak masírovala nafouklé bříško stěží jsem potlačila chuť mlátit hlavou o zeď. Jsem pitomá, pitomá. Pitomá!

Po sto letech vidím krásného chlapa a zachovám se jako nána. Vsadím se, že tam ještě teď stojí a pořád ještě kroutí hlavou. Jo, to je tak, když člověk jedná bez rozmyslu.

Ty chrpově modré oči my však nešly z hlavy a navíc jsem si chtěla napravit reputaci. Při další vycházce jsem proto zkontrolovala zvonky a bryskně dopočítala, kde v domě by měl bydlet kýžený Luboš Fiala.

Poté jsem se upravila (což čítalo umytí vlasů a nanesení růžové pomády na rty) a se řvoucí Rozárkou na ruce zahájila průzkum našeho domu. Za chvíli jsem už stála před dveřmi, na kterých byla elegantní zlatá cedulka se jménem.

Zhluboka jsem se nadechla a chystala se zazvonit. Nic takového však nebylo třeba, protože ďábelský řev mé dcerky majitele bytu spolehlivě přivolal. Tentokrát měl pan Fiala tmavě modré rifle a béžové tričko. Vypadal uvolněně, nenuceně, úchvatně.

Nasucho jsem polkla a rychle vychrlila, že se moc omlouvám, nechtěla jsem se chovat neomaleně, ale vevnitř mi plakalo dítě, ráda bych ho nějak odškodnila a tak se chci zeptat, zda by nepřijal mé pozvání na večeři.

„Mám lepší nápad,“ zazubil se krasavec a zvedl ke mně pomoučněné dlaně. „Nechcete přijít vy ke mně?“ Ani nečekal na odpověď a zkušeným hmatem mi vzal Rozárku z umdlévajících rukou. V tom pohybu byla rutina, která mě zarazila.

Zkoprněle jsem kývla a vstoupila do krásného, velkého a účelně zařízeného bytu, ze kterého něco neodolatelně vonělo.

„Pustil jsem se do výroby domácích těstovin, ale nevím, jak to dopadne,“ zubil se Luboš od plotny, přičemž jednou rukou házel tagliatelle do hrnce, zatímco na druhé stále houpal Rozárku. Holčička byla v takovém šoku, že úplně zapomněla plakat.

Od jejího narození to bylo snad poprvé. Nenápadně jsem krasavce obešla, abych okoukla, jak ji drží.

„S kolegy tomu pracovně říkáme klubíčko,“ ozvalo se od sporáku. „Na prdíky je ideální, protože má skrčené nožičky.“ Jak, setsakra věděl, že má Rozárka zažívací problémy? A s jakými kolegy?

Musel jsem vypadat opravdu hodně tázavě, protože krasavec si utřel volnou ruku a nedbale prohodil.

„Profesionální deformace. Víte, jsem pediatr.“

Následovala ta nejchutnější a nejpříjemnější večeře v mém životě. Jantarově žlutý ryzlink mi záhy rozvázal jazyk. Nejprve jsem se ptala hlavně na Rozárku, ale s postupujícím večerem (a ubývajícím vínem) byl náš hovor osobnější a důvěrnější.

Nikdy jsem si s nikým tolik nenotovala. Tenhle muž byl inteligentní, vzdělaný, bezprostřední a naprosto okouzlující.

Po měsících, kdy jsem si připadala jako hromádka neštěstí, jsem se najednou cítila jako bohyně. Holčička tiše vrněla a hodiny letěly jako splašené.

Když už krmení Rozárky opravdu nešlo odkládat, vykoktala jsem, že bych mu laskavost ráda oplatila, a vypochodovala na chodbu. Naštěstí souhlasil. Doma se děťátko opět rozeřvalo a já došla k závěru, že se mu stýská. Ani jsem se nedivila, mně se stýskalo taky.

Nějak jsem si najednou svůj svět nedokázala představit bez těch chrpově modrých očí a horkých dlaní.

Když jsem se druhý den vydala na nákup, potkala jsem Luboše na chodbě. Balancoval na viditelně příliš krátkých štaflích, které si provizorně vypodložil jakýmsi prknem. Vyměňoval tu prokletou žárovku! Zalila mě vlna vděku.

Byla bych se mu vrhla kolem krku, kdyby nestál tak vysoko. Takhle jsem jen zaparkovala kočár (stejně bych se kolem něj nedostala) a čekala, až si mě všimne.

„Vidím, že si rozšiřuješ pole působnosti. To jsou doktorské platy opravdu tak špatné?“ Opravář amatér se zazubil a začal zpátky šroubovat špinavý skleněný kryt.

„Inu, na rekvalifikaci není nikdy pozdě. Moc se těším na tu večeři, co plánuješ uvařit?“ Přiznala jsem, že ještě nevím a jen čekám na inspiraci.

„Tak víte co, krásky? Já jdu s vámi, abyste náhodou nekoupily něco, co nejím.“

Z nákupu se stala dlouhá procházka. Luboš suverénně tlačil kočár a já si užívala závistivé pohledy ostatních žen. Určitě si říkaly, kde ta ucumplaná šmudla klofla tak nádherného chlapa. Ten měl oči jen pro mě, což mou náladu zvedalo do závratných výšin.

Pořád se na mě díval a přitom se usmíval tím svým odzbrojujícím chlapeckým úsměvem. Čas letěl jako zběsilý a tak jsme pak rovnou přešli ke mně a začali společně chystat večeři. I ta se nakonec protáhla a Luboš skočil pro další láhev vína.

Celou noc jsme pak trávili příjemným rozhovorem, přerušovaným jen odbíháním za Rozárkou. Jak rostla naše únava, byli jsme důvěrnější a důvěrnější.

Až když se do oken vedralo raní slunce, uvědomila jsem si, že Luboš odbíhá za Rozárkou, jako by to ani nebylo cizí dítě. Počínal si tak samozřejmě a mile, že mi to vehnalo slzy do očí. Palčivě jsem toužila mít tohoto muže ve svém životě, a to navždy. Vždyť pro mě za pár dní už udělal víc, než Zdeněk za ty tři jalové roky.

Dny plynuly a já byla stále zamilovanější. Nejprve jsem vyhledávala hloupé výmluvy, abych ospravedlnila své návštěvy. Až když se u mě můj nádherný soused začal objevovat se slovy:

„Nemohl jsem to bez malé vydržet!“ či „Moc se mi stýskalo!“, na tyhle hloupé lži jsem se vykašlala. Přesto když jsem za ním poprvé vyrazila bez připraveného důvodu, měla jsem srdce až v hrdle.

„Rozárka říkala, že tě musí vidět,“ vyhrkla jsem hned na prahu.

„Ano?“ protáhl uličnicky. „A pročpak?“

„Má tě moc ráda!“ vyletělo ze mě zcela mimo plán a jako bych to chtěla napravit, dodala jsem bleskově:

„A já taky. Moc tě miluju. Fakt moc.“ Luboš na nekonečně dlouhý zlomek vteřiny strnul a mně se zastavilo srdce. Pak se naklonil, pohladil mě po tváři a dlouze a sladce mě políbil. Svět se zatočil a já lehce zavrávorala. Cítila jsem jen závrať.

Všechny mé pošetilé sny se v tom jediném okamžiku proměnily ve skutečnost a já měla pocit, že všechno je tak, jak má být. Najednou jsem byla šťastná a klidná. Láska si mě našla sama.

Své vyprávění bych ráda zakončila větou „a od té doby už Rozárka nikdy neplakala.“ Nebyla by to pravda. Naše holčička prokřičela dlouhou řadu nocí, ale od onoho okamžiku jsme na to byli dva.

Netrvalo dlouho a i s malým křiklounem jsme se stěhovaly o pár pater výš do mnohem hezčího a světlejšího bytu. Když vám teď píši, má už Rozárka malého bratříčka Luboška. Je to klidné a spavé miminko, jehož tiché broukání spolehlivě tlumí její temperament.

Svou úlohu velké sestry bere velice vážně a dělá vše proto, aby se „mimi“ neprobudilo. Za rušivé považuje i to, když se táta s mámou příliš „pusinkují“, a já jen dodávám, že je to velmi často.

Milada

Předchozí článek
Další článek
Související články
16.6.2024
Po letech jsem zjistila, že jsem kvůli dcerám a vnoučatům odsunula svého manžela na druhou kolej. Je ještě čas všechno napravit? Situace nebyla vůbec radostná. S manželem máme dvě dcery, moje zlatíčka. Bohužel se obě, stejně jako já, rychle vdaly a měly děti. Vždycky jsem pro ně chtěla ten nejlepší život a kariéru. Ale dobře, vybraly si tohle. Tak jsem jim chtěla pomoci, jak jen to půjde. Rozho
11.6.2024
Na muže jsem štěstí neměla, a tak jsem se spíše ze zvědavosti přihlásila na seznamku. Lásku jsem ani nehledala, ale ona si mě stejně našla. Mnoho z nás dá na první dojem a věří v lásku na první pohled. V případě mě a Tondy byl průběh seznámení, vztahu i hledání společné cesty úplně jiný. Dá se říct, že opačný. Od rozčarování a neporozumění jsme se nakonec dostali až k lásce, která stále trvá. U
11.6.2024
Bylo mi devatenáct, pracovala jsem jako sekretářka v podnikovém časopise v našem městě a těšila jsem se z vážné známosti. S Milošem jsme spolu už bydleli. Všechno nasvědčovalo tomu, že mě brzy požádá o ruku. Skutečnost, že koupil zájezd do Jugoslávie, jsem uvítala. Bylo pravděpodobné, že Miloš mě na horké pláži při západu slunce požádá o ruku. Anebo to udělá v romantické hospůdce na břehu moře.
29.5.2024
Byl máj, a tak jsem se k smrti zamilovala. Dokonce tak, že jsme s Martinem plánovali tajnou svatbu v okresním městě. Byl máj. Vidím to jako dnes: blížila jsem se k venkovskému nádraží v letních šatech. K vlaku vedla cesta vroubená rozkvetlými třešněmi. Vlak měl jen patnáct minut zpoždění, to byla taky dobrá zpráva. Když přisupěl, Martin mával z otevřeného okýnka a vesele volal: „Máš občanku?“ V
25.5.2024
Byla jsem praktická holka z vesnice, uměla jsem podojit kozu, pokosit louku či postarat se o drůbež. Jenomže Petr byl úplně jiný. Táta byl na mě pyšný. „Naše holka je do hospodářství,“ říkával s dojetím v hlase. Měla jsem to ostatně po kom zdědit, předkové z matčiny i otcovy strany byli statkáři, a tak nám to kolovalo v krvi. Byla jsem praktická venkovská holka, která bez problémů podojila kozu
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
6 nejbizarnějších vozidel
epochaplus.cz
6 nejbizarnějších vozidel
Kabina, sedačky, volant a nejčastěji 4 kola. Auta či vozidla však nemusejí vypadat vždy takto! Jaké nejbláznivější nápady vznikly v hlavách designérů a techniků, ale nakonec se neujaly? 1/ Přidat kola! OctoAuto (1911) Na počátku 20. století jsou silnice samá díra. Auto se špatně ovládá a kola dostávají zabrat! „Čtyři jsou málo,“ domnívá se americký
Přinese Lutovské rozvod konečně klid?
nasehvezdy.cz
Přinese Lutovské rozvod konečně klid?
Moderátorka Iveta Lutovská (41) si může konečně oddychnout. Rozvodové řízení s podnikatelem Jaroslavem Vítem (47), které se táhlo několik měsíců a bylo pro ni velmi bolestivé, je u konce a ona je opět
Města zaplavily gangy malých kolportérů
epochalnisvet.cz
Města zaplavily gangy malých kolportérů
„Mnoho mužů může najít zaměstnání prodejem novin.“ Těmito slovy začíná Benjamin Day, vydavatel deníku New York Sun, v roce 1833 inzerát, v němž hledá kolportéry pro své noviny…K jeho překvapení se však nepřihlásí žádný dospělý, ale desetiletý chlapec!   Za prvního kolportéra, pouličního prodavače novin, lze považovat irského imigranta Bernarda Flahertyho (1824–1876), jenž zareagoval na
Bil se kardinál Harrach za církevní restituce?
historyplus.cz
Bil se kardinál Harrach za církevní restituce?
Hlavou se kardinálovi honí temné myšlenky. Nejraději by všechno vzdal a užíval si klidu. Neustálé lavírování mezi snahou utužit v zemi katolickou víru a nezpronevěřit se svému svědomí ho ničí. Nakonec se ale rozhodne znovu bojovat.   „Násilím se ničeho dosáhnout nedá,“ povzdechne si v tichu své pracovny kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598‒1667). Ještě že arcibiskupství získalo
Tajuplná Šumava: Hrůzu nahánějící umrlčí prkna
epochanacestach.cz
Tajuplná Šumava: Hrůzu nahánějící umrlčí prkna
Úcta k zemřelým se projevuje v každém koutě světa i naší republiky trochu jinak. Šumavští si osvojili velmi svérázný zvyk – stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti a prostředek, jakým mrtvé uctívat a často i s nimi promlouvat. Mohla v sobě lože nebožtíků soustřeďovat negativní energii zemřelých a prostupovat i do
Nenašel snad duch zavražděného prezidenta až do dnešních dnů klid?
enigmaplus.cz
Nenašel snad duch zavražděného prezidenta až do dnešních dnů klid?
Duch bývalého 16. amerického prezidenta Abrahama Lincolna prý bývá poměrně často spatřován, jak bloudí ve washingtonském Bílém domě… [gallery ids="141907,141906,141908"] Věštecký sen Paní Lincolnov
Bohémský interiér s pařížským šarmem
rezidenceonline.cz
Bohémský interiér s pařížským šarmem
Zcela nový projekt, vybavený odborníky na design z LUXXU, byl promyšlen do nejmenších detailů a evokuje francouzskou klasiku s dotekem historie. Exkluzivní realizace je tak ztělesněním pronikavého kouzla a elegance půvabné metropole země galského kohouta a jejího životního stylu. Hned po vstupu do nitra charismatického bytu je téměř hmatatelně cítit vůni panujícího avantgardního stylu –
Krásné nohy? Žádný problém!
nejsemsama.cz
Krásné nohy? Žádný problém!
Nohy vás nosí celý den, a tak byste jim měla věnovat náležitou pozornost. Jenom tak se vyhnete nejrůznějším problémům. Následující návod platí pro všechny nehty na nohou, ale pro palce především, zde je riziko zarůstání největší. Nejdříve dopřejte prstu teplou koupel a do vody přijdete hodně soli. Horká voda změkčí kůži kolem nehtu a sůl pomůže s dezinfekcí
Pečená jehněčí kýta na česneku
tisicereceptu.cz
Pečená jehněčí kýta na česneku
Francouzi nadají dopustit na pečené jehně na česneku s rozmarýnovými bramborami. Ingredience 1 jehněčí kýta s kostí 5 stroužků česneku olivový olej sůl, pepř 5 snítek rozmarýnu 1 kg malých
Původ známých pohádek: Znásilnění, mučení a smrt ve velkém
21stoleti.cz
Původ známých pohádek: Znásilnění, mučení a smrt ve velkém
Pohádky, které dnes známe a milujeme, jsou oproti svým původním verzím jen slabými odvary. Jádra mrazivých nebo lechtivých příběhů, z nichž kdysi povstaly, v nich nicméně přetrvávají dodnes.  
Její smrt nikdy nepřebolí
skutecnepribehy.cz
Její smrt nikdy nepřebolí
Nikdy to nevymažu z hlavy. Ten den, kdy jsem se šla rozloučit s mojí dcerou. Neskutečná bolest, když víte, že je to poslední rozloučení. Monika byla zdravá, chytrá a krásná holčička. Nebyly s ní velké problémy v pubertě, když dospěla, byla úspěšná. Měla život před sebou Měla své plány. Vystudovala, našla si dobré místo a potkala Honzu, s nímž se chtěli vzít.
Výstava Na led! představuje hokej a bruslení  v obrazech
iluxus.cz
Výstava Na led! představuje hokej a bruslení v obrazech
Fenoménu hokeje a bruslení ve výtvarném umění se věnuje výstava Národní galerie Praha (NGP), která pro návštěvníky znovu otevírá Palác Kinských na Staroměstském náměstí. Výstava představí téměř sto pr