Psala se raná devadesátá léta a mně se všechno dařilo. S Patrikem jsme plánovali společné bydlení a co se kariéry týká, nabídla mi velká zahraniční firma mimořádně zajímavou práci. Její přijetí by však znamenalo přesun do Prahy a mě ani nepadalo opustit milovaného partnera.
Byl to nejlepší muž, kterého jsem kdy poznala a byla jsem si jistá, že je nám souzeno zestárnout společně. Patrik byl podle všeho téhož názoru, protože mi zanedlouho nabídl, zda bych se nechtěla seznámit s jeho matkou. Ráda jsem přijala a těšila se, že konečně poznám budoucí tchyni. Sama jsem poloviční sirotek, a tak to pro mě bylo o to důležitější. Znáte takové ty dny, kdy se proti vám všechno spikne? Přesně to se mi stalo těsně před rodinnou večeří. Navazující spoje jaksi nenavázaly a já získala slušné zpoždění. Abych nepřišla pozdě, vynechala jsem zastávku doma, kde jsem se chtěla osprchovat a převléci. Na schůzku jsem tedy dorazila v tričku a džínách.
Patrik bydlel v ošklivém paneláku až někde v osmém patře, kde už v otevřených dveřích hlídkovala paní Nováčková. Musím se přiznat, že mi na první pohled nesedla. Byla to malá vyhublá ženička v lososovém kostýmku, s několika šňůrami falešných perel ve vrásčitém dekoltu. Vlasy obarvené na těžko uvěřitelný odstín byly nalakované do útvaru, který ze všeho nejvíc připomínal helmu. Celý outfit korunovaly chlupaté pantoflíčky. Na mě se však usmívala a téměř baletním pohybem zápěstí mě pozvala dál.
„Patrik už čeká. S dovolením jsem prostřela v modrém salonku.“ Nejistě jsem se rozhlédla po panelovém bytě s klasickým hnědým umakartovým jádrem. Záhy jsem však pochopila. Modrý salonek byl „modrý“ kvůli rámečkům reprodukcí slavných obrazů a o „salonek“ se jednalo proto, že v něm zářila levná svítidla napodobující benátské lustry.
Stolovali jsme tři, ale paní domu přesto považovala za nutné opatřit každý talíř krasopisně vyvedenou jmenovkou, aby nedošlo ke zmatkům v zasedacím pořádku. Netušila jsem, na co si to hraje. Na baronku von Nováčkovou? Nebo vyznavačku západního stylu života, ke kterému jsme tehdy sotva přičichli? Zdálo se však, že děsivá dáma je se mnou spokojená. Sladce se usmívala a s až překvapivým zájmem se na vše vyptávala. Vždyť jen debatě o mém bydlišti jsme věnovali víc než patnáct minut! Oficiální seznámení jsem nakonec zdárně přežila, i když už cestou domů mě začal zlobit žaludek, protože hostitelka opravdu neuměla vařit. Od Patrika jsem se však žádné chvály nedočkala. Naopak, tvářil se zasmušile a sotva promluvil.
Druhého dne nepřišel na smluvenou schůzku a dokonce ani nebral telefon. To mě trochu urazilo, a tak jsem situaci nechala projít s tím, že se časem určitě ozve. Neozval. Zato mě ve schránce čekal dopis. Patrik v několika řádcích ukončoval náš vztah s dovětkem, že mě už nechce vidět. Nikdy. Prý na té večeři konečně prohlédl. Zachvátila mě panika. Nemohla jsem dýchat a nohy mi vypovídaly službu. Můj svět zčernal. Vypojila jsem telefon, několik dní nejedla, nespala a neopouštěla postel. Samotnou mě zarazilo, jak moc mě ta nelogická zrada ranila. Myslela jsem, že jsem silná a odolná, ale konec životní lásky mě zlomil jako stéblo trávy. Bylo to strašné a nepochopitelné. Můj princ z pohádky se ukázal jako nevypočitatelný ničema.
Nakonec jsem přijala místo v Praze, kde mi nic nebude připomínat konec mých nadějí a snů. Jenže i ve stověžaté matičce jsem chodila jako tělo bez duše a pořád myslela na Patrikovy jasné oči, horké dlaně a hebké rty. Možná si proto dovedete představit můj šok, když se jednoho dne objevil u mě v práci. Najednou stál přede mnou a tvářil se velice dotčeně a vztekle. Překvapením jsem nebyla schopna slova.
„Nechceš mi náhodou něco vysvětlit? Myslíš, že je normální, jen tak zmizet?“ Spustil zhurta. Zhluboka jsem se nadechla ve snaze najít ztracenou rovnováhu.
„A ty myslíš, že je normální přijít na někoho pořvávat do práce? Máš za to, že je v pořádku ukončit vztah bez udání nějakého rozumného důvodu?“ Teď byla řada na něm, aby se tvářil překvapeně.
„Jak ukončit vztah?“ V té chvíli jsem vybuchla jako Etna. Začala jsem na něj křičet, kam že si ten svůj dopis může strčit a co patří takovým pokrytcům! Až po chvilce jsem si všimla, jak mu z tváří mizí barva a že dokonce lehce vrávorá. Nohou jsem mu přistrčila kancelářskou židli a tázavě se na něj zadívala.
Patrik žádný dopis nenapsal. Po večeři měl nějaké lehčí zdravotní problémy, a když se z nich dostal, byla jsem už pryč. Beze slova jsem své lásce padla do náruče a tiše se rozplakala. Hladil mě po vlasech a šeptal něco konejšivého. Pak zalovil v kapse a vyndal malou krabičku potaženou červeným sametem. Uprostřed kancelářského open spacu poklekl na jedno koleno a přede všemi mě požádal o ruku. Kolegové začali spontánně tleskat, ale já to vůbec nevnímala. Byla jsem opilá štěstím. Nejčernější epocha mého života skončila a začaly ty nejsladší a nejkrásnější dny. Patrik to tehdy neřekl nahlas, ale nám oběma bylo jasné, že jde o dílo té jeho vydařené matinky. Budoucí tchyni prostě potenciální snacha nevoněla, a tak se jí rozhodla zbavit. Proto se mě také při večeři tak zvídavě vyptávala. Mé štěstí mi ale nakonec nesebrala. Konečně, po neúspěchu svého mistrovského plánu využila čerstvě otevřených hranic a přestěhovala se na tolik obdivovaný západ.
Irena, 26 let, ČR
