Někdy lidem pomůže k velké lásce velká náhoda. Stalo se to i mně, a přitom celý den začal jako kdyby měl být jeden z těch, který se dají zařadit mezi ty horší.
Ale stejně jak se říká „nechval dne před večerem“, po své zkušenosti bych mohla toto úsloví změnit na „nehaň rána před půlnocí“.
Léto bylo v plném proudu, teploty dosahovaly přes třicet stupňů celsia a já místo toho, abych si užívala opalovačky na terase svojí zahrádky s malou chatičkou, kam jsem velmi ráda jezdila odpočívat, vstala jsem už v sedm ráno na protivné zazvonění budíka, doklopýtala se do koupelny a dala si lehkou sprchu.
V mysli mi ještě dozníval pocit z docela příjemného snu. Zdálo se mi o nějakém cizím muži, který mě provázel po parku plném rozkvetlých azalek a rododendronů. Dotýkala jsem se jednotlivých květů, které se chovaly, jako kdyby byly živé.
Proměňovaly se pod mými doteky v motýli, a když pak najednou zavál lehký letní větřík, všechny květy se vznesly k nebi a vytvořily nádherný růžovofialový mrak, který začal pršet. Ten cizí muž mě vzal za ruku a rozeběhl se.
Utíkal se mnou do blízkého bílého altánku, kde byl připravený svatební oltář se stříbrným podnosem, na němž se blýskaly dva snubní prstýnky.
„Ale já vás přece vůbec neznám!“ namítala jsem, když jsem spatřila, k čemu mě to táhne.
„To nevadí, však se poznáme později,“ řekl a políbil mě. Jeho polibek byl tak sladký, že jsem jen zavřela oči a nechala svým tělem proudit ten líbezný pocit zamilovanosti. A pak zazvonil ten protiva budík a celý krásný sen se rozplynul.
Když jsem si dala v koupelně malou spršku a chtěla si vysušit vlasy, přepálila se mi ve fenu pojistka a bylo po foukané. Rozhodila jsem vlasy do obyčejného rozcuchu a říkala si, že v tom vedru mi účes určitě uschne dřív, než dojdu do práce.
Pak jsem si ještě stačila na sebe rozlít svou ranní kávu, takže jsem si musela převléknout šaty a vzít na sebe ty, které jsem si vůbec vzít nechtěla.
Na konec všech malých ranních katastrof jsem si doma zapomněla klíčky od auta, což jsem zjistila až dole na ulici.
A jelikož se mi nechtělo běžet zpátky do mého pronajatého bytu, který se nacházel ve čtvrtém patře bez výtahu, rozhodla jsem se pro tentokrát jet městskou hromadnou dopravou.
Už když jsem viděla dav lidí stojících na nástupním ostrůvku, začala jsem si nadávat, jak jsem mohla být tak hloupá. A líná skočit si domů pro klíčky. Teplota stoupala snad každou minutu o jeden stupeň nahoru a z lidí se už v tuto ranní hodinu přímo kouřilo.
Naštěstí jsem byla ještě v dostatečné vzdálenosti, abych cítila jejich pot. Ač jsme všichni žili v jedenadvacátém století, někteří jako kdyby se sem propadli ze středověku. Především muži.
Každodenní hygiena jim byla očividně vzdálená jako moje dovolená, natož pak vyprané oblečení a antiperspirant, který pro ně byl jen další cizí slovo, po jehož významu zcela jistě nepátrali.
Stoupla jsem si tedy co nejdál a duševně se připravovala na to, jak přijede tramvaj a já se s nimi budu muset vtěsnat do jednoho ze dvou malých vagónů, kde hezky pěkně tělo na tělo absolvujeme cestu do práce. A pak zpátky.
Jak jsem tak chvíli stála a čekala na tramvaj, najednou jsem vedle sebe uslyšela hlas staršího muže.
„Copak ti je?!“ ptal se starostlivě. Ohlédla jsem se a spatřila ho sedět v prosklené čekací budce, jak cloumá pravděpodobně se svou manželkou. Oba již měli bílé vlasy, mohlo jim být přes sedmdesát.
„No tak, vzpamatuj se!“ třásl s tou paní, ale ta vypadala, že co nejdříve omdlí. Bylo jasné, že se jí z toho strašného vedra udělalo nevolno. První, co mě napadlo, bylo, že potřebuje napít.
Jenomže nikde nebyl žádný kohoutek, studna nebo kašna, kde bych aspoň namočila kapesník a nabídla ho tomu pánovi, aby ho přiložil své paní na čelo a tím ji trochu ochladil. Naštěstí tu byl malý stánek s novinami.
Přišla jsem k němu a zeptala se, zda nemají balenou vodu. Paní za pultíkem mi podala malou lahvičku pramenité, já vytáhla peněženku připravená zaplatit dvanáct korun, ale neměla jsem v ní ani korunu.
„Dopr!“ zaklela jsem, což neušlo mladému muži procházejícímu kolem. Překvapeně se na mě zadíval, trochu se i zamračil, jenomže mně v té chvíli bylo všechno jedno.
„Nemáte dvanáct korun?!“ zeptala jsem se jako nějaká socka. Zamračil se ještě víc, zalovil v kapse a hodil mi kovovou dvacetikorunu. Zaplatila jsem paní v trafice, vzala lahvičku vody a utíkala s ní do tramvajové budky.
Předala jsem vodu starému pánovi. Otevřel ji a dal své ženě napít.
„To bylo pro tu paní?!“ zeptal se mě muž, co ji vlastně zaplatil.
„Ano, promiňte, já vám to vrátím!“ konečně jsem se začala cítit trapně.
„To je dobrý!“ mávnu rukou.
„Ale není!“ podala jsem mu svoji vizitku. „Jen mi napište číslo svého bankovního účtu a já vám ty peníze pošlu!“
„Že byste mi poslala na účet dvacetikorunu?!“ smál se ten muž. „Ale když vám na tom tak záleží, můžete mi ji vrátit třeba večer, když ode mě přijmete pozvání na zmrzlinu.“
Chvíli jsem na něj tupě zírala, než mi jeho slova došla, ale pak jsem možná až příliš horlivě přikývla.
„Tak jo!“ zvolala jsem jako nějaká školačka a utekla mu na tramvaj, kde jsem se vtěsnala mezi horká těla ostatních lidí. Bylo to žúžo. Stejně jako večerní zmrzlina s neznámým, ze kterého se vyklubal docela príma chlap.
Další rande jsme už měli v parku plném rozkvetlých rododendronů. Inu, sny se někdy plní a ne všechny dny, které začínají špatně, tak i končí.
Martina, 29 let, ČR
