Známe se už od dětství a tomu, že mezi mužem a ženou nemůže být čisté přátelství, jsme se vždycky smáli. Jenže uběhly roky, my se spolu vlastně náhodou vyspali a jsme najednou milenci.

Ostatní holčičky si hrály s panenkami a já pomáhala Péťovi stavět hradby. Našli jsme se už první den ve školce a kamarády jsme pak zůstali i na základce.

A protože jsme oba hodně sportovali, i když jsme se později vydali každý na jinou školu, potkávali jsme se stejně. Pak nás rodiče začali sem tam pouštět na diskotéky. Oba jsme se seznamovali s jinými, ale „pařili“ jsme vždycky spolu.

Někdy se na nás náš aktuální „úlovek“ kvůli tomu i vykašlal. Naši společní kamarádi nám občas naznačovali, že jsme divní, a ptali se, že když jsme takoví přátelé, proč spolu tedy nechodíme? „Právě proto“, jim nepřišlo jako logická odpověď.

Láska vůbec ne!

Často jsme si tedy usnadňovali život tvrzením, že jsme bratr a sestra. Abychom pořád nemuseli poslouchat, jak bychom se k sobě hodili a jak se na sebe zamilovaně díváme! Nesmysly. Láska ne.

Takovou informaci vlastně poprvé dostal i můj budoucí manžel Honza, se kterým jsem se seznámila jednou na horách. Byl vážně roztomilý! „Slečno, mohl bych vám koupit limonádu, nebo raději lyžujete pod vlivem?“ otočil se na mě u stánku.

I když později tvrdil, jak jsem mu na první pohled učarovala, byla jsem tak moc oblečená, že určitě střílel úplně naslepo. „Jestli mě zvete, dám si čaj,“ smála jsem se.

„A nebude to vašemu bdělému hlídači vadit?“ Podívala jsem se na Petra, který stál opodál s párkem v rohlíku a zíral na mě. Protože jsem viděla, že už se zase chce Honza na Petra zeptat, řekla jsem: „Jo, vy myslíte bráchu!“ Uvěřil.

Asi až za rok, co jsme spolu chodili, mu došlo, že Petr není brácha, ale nejlepší kamarád.

Petrova manželka žárlila

Nikdy mu naše přátelství nevadilo a necítil se nijak ohrožený. To se bohužel nedalo říct o Petrově přítelkyni a později manželce Hedvice, která naše kamarádství nikdy moc nevydýchávala.

„Buď mě máš ráda, nebo si najdi někoho, kdo má kamarády podle tvých představ,“ řekl Petr Hedvice, když se poprvé ohradila. Ale navždycky to nevyřešil. Heda vytahovala téma našeho přátelství často a mnohokrát z toho prý byla hádka.

Pak se ale stalo něco, s čím bych nikdy nepočítala. Bylo to jako v nějakém hloupém romantickém filmu s předvídatelným dějem.

Byli jsme všichni i s rodinami na horách a my s Petrem, dva blázniví sportovci, co se vždycky rádi hecovali, jsme vyrazili na dlouhou túru na běžkách. Hedvika běžky nesnáší a Honza se ani moc nemusel obětovat, aby zůstal na chatě s ní a dětmi.

Prožili jsme krásnou noc

Naplánovali jsme si dlouhou štreku, a když jsme byli v polovině a měli se otočit na cestu zpátky, počasí se rozhodlo, že nám návrat nedovolí.

Museli jsme se ubytovat v první chalupě, na kterou jsme ve vánici narazili, a rodinám jsme zavolali, že se vrátíme až ráno. Honza to vzal v pohodě, Hedvika jemně řečeno ne. Petr byl ale nad věcí, takže jsem si s tím hlavu nedělala.

Dali jsme si bezvadnou večeři, koupili láhev vína a šli si povídat na pokoj. Tam byla zima jak v Rusku. Tak jsme si vlezli pod jednu peřinu, povídali si a popíjeli a najednou se mi Petr dlouze podíval do očí… a já ho políbila.

Prožili jsme spolu nádhernou noc a v objetí usnuli. Ráno jsem se probudila a první, co jsem uviděla, byl Petr, jak se na mě zamilovaně dívá. Nejdřív mi projelo hlavou: „Panebože!“

Všiml si mojí paniky a zvážněl. „Nemohl jsem to říct dřív, ale já tě miluju snad od vždycky. Všichni to na mě asi trochu viděli, jen ty sis nikdy ničeho nevšimla a já si řekl, že kdybys chtěla, moje city bys viděla.

A raději jsem byl tvůj nejlepší kamarád než nic. Teď je to stejné. Miluju tě, ale raději budu zase jen kamarád než nic. Je to na tobě,“ potom Petr vstal a odešel.

Rodinu nerozbiju, ale…

Mně se motala v hlavě spousta věcí, ale žádná rozumná. Chtěla jsem utéct a zavřít se někam, kde mě nikdo nenajde. Jak mám odjet na chalupu za mou rodinou a jeho manželkou? Po cestě si mám rozmyslet, s kým budu žít? A jestli rozbiju dvě rodiny?

Pak jsem si ale vzpomněla, jak báječný je Petr milenec, což mě mimochodem dost překvapilo. A uvědomila jsem si, že to je vlastně to jediné, co mu můžu nabídnout. „Rozvádět se nebudu kvůli dětem. Moje i tvoje si zaslouží kompletní rodiny.

Můžu ti nabídnout jen přátelství a občasný úlet,“ snažila jsem se zasmát, abych odlehčila situaci. Od té doby jsme sice milenci, ale nešťastní.

Mně vadí, že lžu Honzovi a ubližuju Petrovi, a i když Petr hraje pohodáře, doma šťastný taky není… Co bude dál, nevím.

Radka Z. (45), Kutná Hora