Byla jsem černá ovce vzorné rodiny. Vzpomínám si na nesnesitelná nedělní rána, kdy jsem poslouchala sáhodlouhý výčet nepřístojností, které jsem během uplynulého týdne provedla.

Táta si to snad zapisoval nebo co. A pak mi všechno zakazovali: televizi, pobíhání venku, cukrárnu, kamarádky i kolo. Tudíž jediné, co jsem směla, bylo poslouchat rádio, učit se a chodit spát. Jenže koho by to bavilo?

„Až budeš hodná, nebudeš mít žádné zákazy,“ vstupovala do tátových sáhodlouhých monologů máma. Ale já jsem prostě zlobit musela, jako bych v sobě měla nějakého zlého skřítka, který mě k tomu ponoukal.

Na rozdíl od mladší sestry Radky, ze které vyrůstala ryzí intelektuálka. Jak je možné, že jsme byly tak rozdílné? Vysvětlení je více než jednoduché – vlastně jsme žádné sestry nebyly.

Problémová dcera

Otcovy výchovné metody byly zastaralé. Nevím, k čemu bylo dobré, že mě nutil stokrát napsat: „Už nikdy nebudu vyrušovat v hodině matematiky.“ Prostě jsem byla upovídaná a navíc drzá a hodinu matiky jsem z duše nenáviděla.

„Počkej, až povyroste,“ šeptali otci známí, kteří k nám chodívali na návštěvu a mysleli si, že je neslyším. „To si užijete. Kup si flintu, jinak ji neuhlídáš.“ Tomu jsem nerozuměla, bylo mi jedenáct.

Nečekané překvapení

Ale abych se vrátila k tomu, že s Radkou nejsme sestry. Byla jsem totiž adoptovaná. Máma s tátou si mysleli, že nemohou mít děti, a tak si mě jednoho dne přivezli domů, bylo mi osm týdnů. Své biologické rodiče neznám a nikdy jsem je nehledala.

Když mi byl rok, máma zjistila, že čeká miminko. Narodila se Radka. Byl to pro mě šok, zrovna tak jako později zjištění, že nejsem jejich, na rozdíl od Radky. Začala jsem sestru srdečně nenávidět a rozhodla se, že jí budu škodit na všech frontách.

Taková šedá myška

Postupem času jsem se od rozstříhaných šatiček, posoleného čaje nebo myši zmateně pobíhající v dětském pokojíčku propracovala do vyšší ligy.

Bylo mi sedmnáct, Radce patnáct, a zatímco pod mým oknem se rojily zástupy obdivovatelů, pod sestřiným znuděně dřímal sousedovic ovčák. Zamilované romány jenom četla a vypadalo to, že tomu tak bude i nadále.

Byla drobná, měla nepoddajné hnědé vlasy a vylekané hnědé oči. Prostě myška, ale sympatická. Občas mě přepadl pocit, že ji začínám mít ráda, to jsem se vždycky okřikla. A přebrala jsem jí kompletně všechny kluky.

Zastala se mě před rodiči

Myslela jsem si, že tohle mi rodiče vyčítat nebudou, neboť se nic nedozví. Jenomže milé sestřičce jednoho pochmurného večera ruply nervy, rozbrečela se a všechno mámě pěkně vypověděla. Ta to zase řekla tátovi. A byl oheň na střeše.

„Co takhle abych stokrát napsala: Už nikdy nebudu přebírat sestře nápadníky?“ syčela jsem. Málem jsem dostala facku. Najednou Radka prohlásila s očima plnýma slz. „Tak už ji nechte, copak za to může, že je tak hezká?“ Nasucho jsem polkla. Dostala mě, navždycky.

Od té chvíle se stala mojí milovanou mladší sestřičkou, na kterou se nikdo nesmí ani křivě podívat.

Opravdu se zamilovala

Ta zoufalá věc se přihodila o několik let později. To bylo Radce šestnáct a přivedla si domů vážnou známost, která stála za to. Ten kluk vypadal jako z plakátů, které visely na nástěnce před místním biografem.

Jmenoval se Miloš, bylo mu pětadvacet a pracoval ve zdejší fabrice. Koukala jsem z okna svého pokoje, jak si ho vede domů, a pak mě div neporazila myšlenka, že se zřejmě stane to, na co jsem zvyklá.

Miloš, se kterým to sestra myslela podle všeho opravdu vážně, mě uvidí – a to bude konec jejích nadějí.

Sehrála jsem divadlo

Zbělela jsem, jako zeď přede mnou. Nenapadlo mě nic lepšího, než si ovázat šátek kolem hlavy, jako nešťastník, kterého bolí zuby. Zkřivila jsem ústa a navlékla se do tátova dávno odloženého županu.

Když jsem přikulhala do pokoje, kde už seděla návštěva, máma vyjekla: „Proboha, jak to vypadáš? Máme návštěvu.“ Šišlala jsem, že mě bolí zuby. Mladík mě přejel pohledem, v němž bylo jediné: soucit.

Myslím, že jediná Radka pochopila, proč hraju tu komedii, a vděčně se na mě usmála.

Pořád jsem na něj myslela

Večer jsem žvýkala řízek a říkala jsem si, že jsem tak hezkého kluka jaktěživo neviděla. Zato sestra byla jako vyměněná. Neznala jiné téma k hovoru než byl Miloš. Kdykoli k nám přišel, vymyslela jsem si vhodný převlek.

Jednou pleťovou masku, takže jsem ho vítala se zeleným ksichtem, jindy jsem měla čepici a šálu, kvůli zimnici. Dokonce jsem si pořídila příšerné brýle s obyčejnými skly. Horší ale bylo, že se mi Miloš líbil čím dál víc, ale bylo to jednostranné.

Myslel si, že jsem fyzicky i psychicky postižená, pokaždé jsem před ním mluvila jen o tom, jakou nemocí zrovna trpím.

Studium nebo rodina?

Jednou jsem si nacvičovala křivici a snažila se vypadat jako Hrbáč ze stejnojmenného filmu, z čehož mě vyrušil tichý pláč. Sestra ležela v pokojíčku na posteli a mlátila do ní pěstičkami. „Miloš nepřijde,“ brečela.

„Strašně jsme se pohádali.“ Dostala se na vysokou, s čímž Miloš nesouhlasil. Intelektuálky ho nudily. Chtěl svatbu, rodinu, dítě.

Plesový večer

Po všelijakých scénách a záchvatech pláče se Radka s Milošem rozešla a zmizela na kolej. Cesta byla volná. Když mě pak tento mladý muž potkal na plese, nepředstírala jsem bolest zubů ani kulhavost. A že nejsem intelektuálka, to jsem předstírat nemusela.

Odmaturovala jsem na samé čtyřky. Proto jsem také s Milošovým plánem obsahujícím svatbu, rodinný život a narození miminka ráda souhlasila.

Tamara L. (58), severní Čechy