Od lékařů jsem si vyslechla verdikt, že jsem neplodná. Když se to dozvěděl manžel, vyřešil situaci svérázně. Nakonec vychovávám dítě, které si pořídil s milenkou.
S manželem jsme měli jasno v tom, jak na sebe budou věci navazovat. Nejprve jsme si našetřili peníze, abychom se mohli z malého bytu přestěhovat do domečku. Chtěli jsme slušné zázemí pro naše budoucí děti.
Marná snaha o miminko
Další dva roky jsme domeček rekonstruovali, aby byl zcela dokonalý. Když mi bylo třiatřicet let, měli jsme krásný dům. Na řadu přišlo plánování rodiny. Biologické hodiny už mi bily na poplach. První rok našeho snažení ale ovoce nepřinesl. Viktor si děti také moc přál. Neuniklo mi, jak je měsíc od měsíce smutnější. Jednomyslně jsme se shodli, že se raději necháme vyšetřit.
Čekání na výsledky
Bála jsem se toho, co se dozvíme. Zatímco manžel byl zcela zdráv, u mě to bylo jinak. Lékaři mi sdělili, že děti mít nemohu. Byla jsem si vědoma toho, že nejsem první ani poslední žena, která si takový verdikt vyslechla. Musela jsem si to nejdříve srovnat v hlavě, než jsem s tím šla za Viktorem. Věděla jsem, jak velké zklamání to pro něj bude. Stalo se přesně to, co jsem si myslela.
Odešel ode mě
Jen na mě rezignovaně koukal a schoval hlavu do dlaní. Nesnažil se své zklamání nijak maskovat. Od této chvíle to s naším manželstvím šlo od desíti k pěti. Zůstali jsme sice spolu, ale jako by mezi námi vyrostla obří zeď. Viktor se uzavřel do sebe a pomalu se mi vzdaloval. Jednoho dne přišel s tím, že si našel jinou a čeká s ní dítě. „Ty mít děti nemůžeš a já si život bez nich neumím představit. Sbalím si věci a odstěhuji se. Požádal jsem o rozvod.“ Tato slova mě zabolela snad ještě více než skutečnost, že nemohu mít děti.
Zůstala jsem sama
Měla jsem co dělat, abych to ustála. Půl roku jsem jen přežívala. Jednoho dne mi ale Viktor zavolal. „Mohli bychom se vidět?“ navrhl nesměle. Myslela jsem, že mu jde o to, abych podepsala rozvodové papíry. Místo toho mě ale čekal šok. Manžel byl velmi zdvořilý. Svoji zpověď začal slovy: „Myslím si, že mě někdo potrestal za to, jak jsem se k tobě zachoval. Přítelkyně mě opustila. Nechala mi i našeho syna. Ona se o něj starat nechce. Myslíš, že je nějaká šance, že bys nás vzala zpět?“
Vysněná rodina
Normálně uvažující žena by mu jednu flákla a řekla, ať na to zapomene. Jenže mně se představa, že mám děťátko, velmi zalíbila. Honzíkovi bylo půl roku, takže z celé situace neměl rozum. Řídila jsem se srdcem, a i přesto, jak mi manžel ublížil, jsem ho vzala zpět. Bála jsem se toho, zda dokážu milovat cizí dítě, ale úplně zbytečně. Mateřské pudy se rozjely na plné obrátky a z nás se stala skutečná rodina.
Kamila T. (53), Poděbrady
